Recenze: Rozum a cit si vás (možná) získá svou přirozeností

Když krása nespočívá v dokonalosti, ale v autentičnosti.

Svět Jane Austen se na plátna kin vrací poměrně často, ale režisérka Georgia Oakley spolu se scenáristkou Dianou Reid nepředkládají divákovi další nablýskanou, úhlednou kostýmní romanci plnou rozkvetlých zahrad a pastelových šatů. Prezentují sestry Dashwoodovy ve světě, kde emoce nepropukají v euforické výbuchy, ale probleskují skrze mlhu a popelavé tóny Anglie 18. století. Pro ty, kteří zbožňují kultovní verzi Anga Leeho a Emmy Thompson z roku 1995, může být tento nový snímek zpočátku výzvou k přenastavení vnímání. Tam, kde Lee sáhnul po jasu romantické komedie a energické jevištní dramatizaci, Oakley volí cestu meditace nad pomíjivostí statusu, váhou povinnosti a tichým vzdorem sesterství. Je to film, který diváka nesemele hned v první minutě prvoplánovou líbivostí, ale postupně si vás (možná) získá svou přirozeností a hlubším smyslem skrývajícím se v náznacích.

První věc, která diváka udeří do očí a přinese mu až nečekanou úlevu, je estetická i vizuální pravdivost snímku. Absence moderních estetických zákroků ve tvářích hereček, přirozená struktura pleti, vlasy lehce pocuchané větrem, a kostýmy, které vypadají jako skutečně nošené oblečení, nikoli jako čerstvě vyžehlené exponáty z muzea, to vše dodává dílu nesmírně autentický a organický ráz. Tato zemitost se propisuje i do kamery a výtvarné stránky snímku. Kamera snímá krajinu v tlumených, náladových odstínech okru, šedi a tmavé zelené. Namísto sluncem zalitých luk vidíme pobřeží soužené syrovým větrem a interiéry, ze kterých cítíme chlad až v kostech. Vizuální atmosféru bravurně dotváří nádherná, emotivní hudba, která rámuje vnitřní boje postav bez toho, aby jim diktovala patos. Film tak baví a vtahuje do děje i diváka, který zná příběh sester Dashwoodových nazpaměť.

Jane Austen rozuměla neúprosné ekonomické realitě, která svazovala tehdejší ženy. Manželství nebylo jen romantickým naplněním, ale pro mnohé jedinou možností, jak si zajistit finanční přežití a zachovat si lidskou důstojnost. V podtextu nového filmu je tento motiv přítomen velmi silně: pod povrchem společenských konverzací se skrývá tichý boj o nezávislost a sílu charakteru, či pasivně agresivní poznámky. Jádrem celého vyprávění zůstává dynamika mezi dvěma sestrami, jejichž emocionální přístupy k lásce stojí v přímém protikladu. Esmé Creed-Miles v roli Marianne měla nelehkou úlohu. Vytvořit postavu, která by po ikonickém výkonu Kate Winslet nabídla něco nového a neokoukaného. Creed-Miles to však dokázala. Její Marianne je nespoutaná, divoká duše, která odmítá svazovat své emoce i svůj vzhled upjatými konvencemi. Její vlasy i šaty působí přirozeněji, lehce neuspořádaně, což ji vizuálně okamžitě vyčleňuje ze zbytku upjaté společnosti. Kde Marianne od Winslet působila jako romantička z básní, Creed-Miles přináší upřímnost a vášeň. Její pozdější přechod od spalující touhy k přijetí klidnějšího citu navíc nepůsobí jako nucený kompromis či rezignace na mladické ideály, ale jako organický proces zrání a pochopení hlubších nuancí života. Na druhé straně stojí Elinor v podání Daisy Edgar-Jones. Elinor má být racionálním, diplomatickým a zdrženlivým pilířem rodiny, který nese tíhu osudu v tichosti. Zde se však film dostává do svého nejproblematičtějšího bodu. Zatímco v roce 1995 Emma Thompson dominovala plátnu a upevnila Elinor jako jednoznačnou protagonistku, Daisy Edgar-Jones se nedaří svou postavu plně uchopit a vdechnout jí hlubší vnitřní žár. Její výkon zůstává vlažný a režii se nedaří vybudovat skutečnou intimitu a chemii mezi ní a Edwardem Ferrarsem (George MacKay). Výsledkem je, že divák sleduje Elinořinu linii spíše z povinnosti a o jejích vnitřních pocitech či náklonnosti k Edwardovi se dozvídá spíše z dialogů ostatních postav než z toho, co by ztvárnila na plátně samotná herečka.

Nová verze se proměňuje v poctivé drama, kde vedlejší figury nedostávají jen nálepku komických či otravných postaviček, ale mají prostor dýchat a projevit svou lidskost.Co film ztrácí na chemii ústředního rozumného páru, to vynahrazuje ve ztvárnění vedlejších postav. Nová verze se proměňuje v poctivé drama, kde vedlejší figury nedostávají jen nálepku komických či otravných postaviček, ale mají prostor dýchat a projevit svou lidskost. Nejjasnějším příkladem je paní Jennings v podání vynikající Fiony Shaw. Zatímco ve starších zpracováních bývá tato hlučná příbuzná zobrazována jako poněkud vtíravá dohazovačka, Shaw ji polidšťuje do podoby vřelé ochránkyně rodiny Dashwoodových. Majetek a vysoký původ nejsou zárukou ušlechtilosti. Méně okázalí lidé, byť třeba společensky neohrabaní, se ukazují jako ti nejlaskavější a nejschopnější empatie. Při sledování filmu se však nelze vyhnout jistému odcizení, které vychází ze samotné podstaty doby. Pokud má snímek místa, kde jeho tempo lehounce drhne, pramení to také z faktu, že dnes působí celá ta společenská posedlost tím, zda si muž vezme ženu, se kterou se jednou viděl v parku přes fontánu, téměř jako z jiného světa, možná až s lehkým nádechem hororu či absurdity.

Milovníci historických adaptací rádi nechají své moderní vnímání za dveřmi kina a nechají se unášet romantickou iluzí. Zde však syrovější, realistické pojetí režie nechtěně staví bariéru, přes kterou romantické vzplanutí neproniká tak snadno. Sestry Dashwoodovy v tomto filmu ukazují, že největší síla neleží v penězích ani v přízni nestálých mužů, ale v neotřesitelném poutu sesterství. I přes všechny rozdílnosti v povahách a pohledu na svět je to právě jejich vzájemná blízkost, co jim pomáhá přežít. Tato verze možná vyžaduje od diváka dost trpělivosti a ochotu přijmout chladnější, méně romantizovanou verzi příběhu. Díky tomu ale můžete objevit film, který je v mnoha ohledech pravdivější, zralejší a lidštější, postavený na tichých pilířích důvěry, respektu a vzájemného pochopení.

Klasické hrdinky v novém kabátu.