Kolik lhostejnosti uveze jeden kamion?
Český dokument otevírá spoustu palčivých témat a jak se bude divákovi líbit, to hodně záleží na tom, ve kterém táboře stojí. Ale možná každému z nás může v něčem otevřít oči. Režisér Robin Kvapil po čtyři roky sledoval obětavé úsilí Jaroslava Mika. Je to táta, manžel, poloviční Rom, řidič kamionu, aktivista a člověk se srdcem na dlani, který se díky své nátuře dostal až do Senátu. I když jen na krátkou návštěvu. Zatím. Díky tomu, že mu okolí dávalo vždy najevo, že není úplně bílý, se naučil vidět svět jinak než černobíle.
Poznáváme, jak může snaha jednoho člověka mnoho změnit (nebo možná ne).A přitom Miko některé věci vidí zcela jasně: pokud jsou v nouzi nějaké děti, byť ze Sýrie, mělo by se jim pomoct. Před šesti lety se dostal do řeckých utečeneckých táborů. Zatímco rodiny vyhnané ze svých domovů po chemických útocích živoří v provizorních stanech, namačkaní jeden na druhém, politici, kteří se nikdy (narozdíl od Mika) nejeli na reálnou situaci podívat, zatím ve svých nažehlených košilích mudrují nad tím, jaké nebezpečí představuje takových pár lidí pro stabilitu a bezpečí celé naší země. Tahle absurdita našeho hrdinu z lidu vytáčí, jelikož se sám s předsudky setkává celý život. Sledujeme tak jeho dlouhodobé úsilí a poznáváme, jak může snaha jednoho člověka mnoho změnit (nebo možná ne). Je prostý a velmi chytrý zároveň. Sledovat jeho, s prořízlou pusou, jak není zvyklý chodit okolo horké kaše a jak mluví s politiky, kteří se snaží mluvit tak, aby jejich slova ani neměla význam, to je vlastně komické.
Snímek dokazuje, kolik lidí je apatických a neangažují se, a že i “obyčejný kamioňák” se může dostat vlastně kamkoli si zamane. Zatímco ostatní stojí opodál a nic nedělají, přestože jejich moc a pár vět by mělo mnohem větší efekt. Náš sarkastický vnitřní hlas občas chce křičet, ale ve filmu nás zastupuje Mikova životní partnerka, která ho sem tam pořádně setře. Však také jeho aktivismus měl nepříjemný dopad na celou rodinu.
Bohužel i když se dostanete do Senátu, na schůzku s ministrem vnitra nebo do Bruselu, pořád to neznamená, že vaše činy budou mít jakýkoli efekt. Hodnotit snímek nestranně je dost složité, když se zabývá tématy, která hýbou celou společností. Tu vidíme záběry ze skromné domácnosti a za volantem, jindy se podíváme do politického zákulisí. Ne vždy se povede, aby měly záběry kýžený efekt a emocionální dopad na diváka. Kvapil se s Mikem dost nacestoval, ale neslyšíme ho, že by pokládal otázky a snažil se o konfrontaci, nechává situace plynout. Dokument působí místy dost bezvýchodně a smutně, protože sleduje situace, které právě takové jsou. Ale díky veselé a umíněné nátuře hlavního protagonisty si to vlastně moc neuvědomíme. Až samotný závěr jeho i nás udolá. Ale jen na chvíli.
Snímek je působivý a jeho sledování často zabolí, protože dostáváme naservírováno na talíři, v čem žijeme. Se změnou ve vládě film jistě směřoval k happy endu, ale nestalo se. Třeba teď už dokončený dokument někoho nakopne ke změně. Miko v ni věří a pracuje na ní každý den, zatímco ostatní mávnou rukou, že to nemá cenu.
Pomáhat není tak těžké, když se vám chce.
Věčné debaty ale ještě nikoho nezachránily.
Miko se na svět nedívá přes růžové brýle.
More Miko
Snímek je působivý a jeho sledování často zabolí, protože dostáváme naservírováno na talíři, v čem žijeme. Se změnou ve vládě film jistě směřoval k happy endu, ale nestalo se. Třeba teď už dokončený dokument někoho nakopne ke změně. Miko v ni věří a pracuje na ní každý den, zatímco ostatní mávnou rukou, že to nemá cenu.
- Hodnocení