Jakub Prachař byl dvakrát v Tuzexu a baví ho karbanátky s rajskou omáčkou.
Pětici rozhovorů s tvůrci a herci filmu Bony a klid 2 uzavírá interview s českým hercem, hudebníkem a moderátorem Jakubem Prachařem. Ten se nám svěřil, že historky o pomerančích zná pouze z doslechu a myslí si, že žádný režim není úplně spravedlivý.
Červený koberec: Původní film Bony a klid se odehrával v tehdejším totalitním Československu. Jaký máte na tento režim, který vlastně vygeneroval bony, názor?
Jakub Prachař: Pamatuji si, když jsem hrál v Činoherním klubu ve Smečkách, tak nad ním hned byl Tuzex. Pamatuji si, že jsem tam dvakrát byl, pravděpodobně za odměnu (smích), a že se mi tam něco koupilo. Takže to jsou moje vzpomínky na Tuzex, na bony a na tu dobu. Jinak si nic moc zásadního nepamatuji. Vzpomínám si, až po revoluci jsme na trabantu měli nalepený papír s nějakým heslem, který jsme vozili po Praze. Historky, jak nebyly pomeranče a podobně mám pouze z doslechu.
Červený koberec: Bylo spravedlivé, že měli k zahraničnímu zboží přístup jenom někteří?
Jakub Prachař: Myslím si, že celý ten režim nebyl spravedlivý. On teda žádný není. Takže si myslím, že bylo nespravedlivé, že si každý nemohl koupit rifle. (smích) Ale na druhou stranu, ono je to dneska trochu podobné, ale trochu jinak. Lidé si také nemohou koupit spoustu věcí. Ty věci jsou, ale nejsou na ně peníze. Takže i dneska je to nespravedlivé.
Červený koberec: Když vezmeme dnešní snadný přístup ke zboží, pokud máte peníze a skoro nemožný přístup v minulosti. Jak si myslíte, že to ovlivňuje člověka? Jeho morálku?
Jakub Prachař: Já si myslím, že morálka člověka je pořád stejná. Ať je jakýkoliv režim, tak pořád je to stejné. Někdo něco chce a někdo něco nechce. Záleží na člověku. A morálka lidí je podobná, jako byla. Každá doba je nějak nespravedlivá. Nemyslím si, že to nějak ovlivňuje lidi. Myslím si, že to byly takové mánie, když přišly nové věci, tak to chtěli všichni mít. Ale teď jsou spíše všichni trochu znudění. Už tak nenakupují. Myslím si, že všechno mají.
Červený koberec: Když se zaměříme přímo na film Bony a klid 2, co Vás přimělo přijmout roli v pokračování?
Jakub Prachař: Jsem ji nejdříve odmítl, protože to vypadalo, že ji časově nestihnu. Hlavní důvod, proč jsem tento film vzal, byla přítomnost Víta Olmera, protože mám rád jeho filmy a vážím si ho jako člověka.
Červený koberec: Většina herců z jedničky hraje i nyní ve dvojce, bylo těžké zapadnout do již sehrané party?
Jakub Prachař: Oni se vlastně dost dlouho neviděli, takže si myslím, že se znovu sehrávali. Je to zajímavé. Když jsem tento film točil, tak jsem se na jedničku podíval a někteří se změnili, že jsem je ani nepoznal. Někteří z nich byli i vyděšení. Dlouho většina z nich nehrála, měli, jak bych to řekl, točící odmlku, takže mě překvapilo, že byli až nervózní. Ve finále to bylo dobrý. Pro mě to bylo jednoduchý. Hrál jsem s Romanem Skamene, který je dobrý. Tam to bylo rychlé, to seznámení. Já jsem nejvíce času strávil s ním a potom jsem jenom tak přicmrndával, takže jsem se ani se všemi nepotkal.
Červený koberec: Vaše postava Martin, zažívá něco podobného jako Martin, kterého hrál před 27 lety Jan Potměšil. Mohl byste nám toho svého Martina v krátkosti představit?
Jakub Prachař: Postava je jednoduchá a čitelná. Je to kluk z vesnice, který přijíždí do Prahy, aby sehnal práci. Je to vystudovaný knihovník, ale protože nikdo nečte, tak přijde o svoji práci, kde jezdí s bibliobusem. Řeší, co dál a rozhodne se zkusit Prahu, protože tam je podle něho více příležitostí. Bohužel se potkává právě s Romanem Skamene, který mu vysvětlí, jak to v hlavním městě chodí. Takže má ten kluk vlastně trochu smůlu. Kdyby potkal někoho jiného, mohlo to s ním dopadnout lépe.
Červený koberec: Ale už by nebylo o čem točit.
Jakub Prachař: To je pravda.
Červený koberec: Bylo náročné zamilovat se do Gabriely Kratochvílové, České Miss 2013, nebo to šlo tzv. samo?
Jakub Prachař: Já mám pocit, že to šlo docela jednoduše. Já jsem si na tyto věci už zvykl a mě už to i perverzně baví. Nemám už ten pocit studu. Ona se styděla víc. Je to křehká dívka, slušně vychovaná. Je to dobrá reprezentantka České školy Miss. Hezky odpovídá, mluví slušně, spisovně, má stálého chlapce…, takže pro ni to bylo složitější.
Červený koberec: A co na to říkala Vaše manželka Agáta, že musíte tolik času strávit s Českou Miss? Nežárlila?
Jakub Prachař: To ne, je to jenom povolání. Přijdu a předstírám, že někoho někde miluji. (smích) Takže když se to předstírá, tak se nemusí žárlit.
Červený koberec: Vybavíte si nějakou Vaši nejoblíbenější scénu?
Jakub Prachař: Nejoblíbenější? Já mám rád scény, když nic neříkám a jenom se dívám. Těch tam bylo poměrně hodně. Pamatuji si, že jsme měli vynikající natáčecí den, kdy jsem celý den jenom seděl v Mercedesu na zadním sedadle a poslouchal, co si moji dva herečtí kolegové říkají na předním sedadle a nepřítomně se tvářil. To byl jako snadný úkol a byl to fakt pěkný natáčecí den.
Červený koberec: A nějaká scéna, ze které jste měl již dopředu strach?
Jakub Prachař: Taková tam žádná nebyla. Na všechno se těším. Já už se ničeho nebojím. Skoro ničeho.
Červený koberec: Čeho se bojíte?
Jakub Prachař: Bojím se výšek, když tam chybí zábradlí.
Červený koberec: Můžeme se na Vás těšit i v nových projektech? Jakých?
Jakub Prachař: My jsme teď dělali v Rubínu představení, které se jmenuje Padesátka a je to o Jizerské Padesátce. Režíroval to Vojta Kotek a měl by z toho představení vzniknout film.
Červený koberec: Vaše nejoblíbenější jídlo?
Jakub Prachař: Mám rád karbanátky, když plavou v rajské omáčce. To mě baví.
