Boj sněžného pluhu s mafií / Kraftidioten – recenze

Ty stroje mají dneska odvahu.
 
 
 
Stellan Skarsgård pravidelně pendluje mezi Hollywoodem a Skandinávií. Na severský poloostrov se nedávno vrátil, aby porazil organizovaný zločin. Tedy ne přímo on, nýbrž jeho filmové alter ego Nils. Řidič sněžného pluhu nevěří, že se jeho mrtvý syn sám předávkoval drogami, a proto se vrhne na kosení mafiánů, dlouho netušících, kdo po nich vlastně jde.

Málokterý snímek vás tak akurátně upozorní na každou postavu, která v průběhu děje přijde o život. Ve Střetu sněžného pluhu s mafií totiž zhasne svíce opravdu hekatombě hrdinů i zlosynů. Každému je věnována samostatný prostřih s oponou pro nebožtíka. Ale, nebojte se, především se pobavíme.

Norskému filmu drahnou chvíli trvá, než najde svoji identitu. Dokud totiž Nils zabíjí jednoho gangstera za druhým, nedaří se vyhranit atmosféru, příběh stagnuje a humor se dlouho zdráhá ukázat. Pochopitelně nemůžeme od toho všeho vraždění očekávat legraci ihned, ale přitom ke konci si už skoro nestačíme vzpomenout, jak moc vážně byla násilná smrt pojata v prvním dějství.

Před vašimi zraky se rozeběhnou jedny z nejuspokojivějších ukázek černého humoru.Jakmile ovšem do děje vstoupí boss přezdívaný Hrabě (Pål Sverre Hagen), rozeběhnou se před vašimi zraky jedny z nejuspokojivějších ukázek černého humoru ve světových filmech, snad kromě argentinského dárku v podobě Divokých historek, jež ovšem Pluh překonává celistvou zápletkou a konzistnějším stylem. Srovnávání je ovšem celkově bezvýznamné… Pokud Skarsgård zůstává mistrem chladné tváře, kterou umí zkřivit do nelítostného šklebu pomsty, pak je Hrabě jeho pravým opakem, neboť neuróza a divokost Hegenovi sálají z očí, přesto je na něm i něco magneticky přitažlivého.

Poněvadž jeho postava porozumí tajemným vraždám úplně mylně, začíná v dříve pokojné obci válka gangů a mezi Nory přichází jiný charismatický zločinec, srbský stařec přezdívaný Papa (Bruno Ganz). Na vraždícího dědouška je  vždy veselý pohled… Co dosvědčuje uměleckou slinu scénáristy Kima Fupze Aakasona je přítomnost vtipů v hlavním příběhu plném krve, tak v řadě  drobných příhod vhodných i do zcela jiných kontextů. Co se zdánlivě nemohlo rozhoupat, se bryskně plní dějovými obraty a především životními absurditami vyplývajícími z násilí.

Pomalejší rozjezd by nám neměl zkazit zážitek. Pokud nejste jemnocitná povaha a díky americkým filmům jste si zvykli na hromady mrtvol, začněte s odklízením sněhu i mafiánů!
 
 

„Při těchto horách, přísahám pomstu!“

Ani si nestačil zobnout otráveného jídla….

I kdyby se stokrát vykoupal, nikdy nesmyje krev z rukou.