Pohádkář – recenze

Nesvadbová versus Grimmové.
 
 
 
Barbara Nesvadbová svou knihou Pohádkář dokázala, že i ve světě plném literatury typu Deníku Bridget Jonesové lze přijít s námětem, který se může zábavně, ale přesto bez příchuti bulváru, věnovat partnerským vztahům v dnešním světě.  Moderní doba nechala zaniknout mnohým jistotám, zato pěstuje stále větší otevřenost, díky níž můžeme poukázat a otevřeně hovořit o chování mnohdy deviantním, o to příjemnějším svým provozovatelům.

Film má něco hned z několika žánrů, i když přesně nepostupuje podle zvyklostí žádného z nich, což může být k užitku i ke škodě. Policejní kapitán Rott (Matěj Hádek) musí zjistit totožnost nebožtíka čerstvě vyloveného z řeky. Pomalu sílí podezření, že zavražděný muž je jistý proutník, který koketoval hned se dvěma ženami (Jiří Macháček). Vyšetřování zůstává v podstatě jen expozičním nástrojem, nemůžeme tu mluvit o nějakém detektivním thrilleru, když ve skutečnosti jde o studii čtyř rozdílných charakterů, jelikož samotného Rotta začne objekt jeho zájmu posmrtně (?) ovlivňovat. Tedy alespoň údajně.

Během pátrání je Hádek poměrně studený, ve chvílích, kdy se setkává se svou exmanželkou a synkem tak skoro působí, jako by si místo svého inzulínu, píchnul dávku elixíru Dr. Jekylla a přehrává tvrďáka. Ani v jedné ze svých poloh neokouzlí. I proto je celá „přítomnost“ děje lehce vyprázdněná, pouze se dobře dívá na její zpracování obrazu. Režisér Vladimír Michálek jakoby čím dál tím víc ztrácel své umění z Je třeba zabít Sekala nebo Babího léta a notně se na něm podepisovala jeho práce pro televizi.

Skutečnou vášeň předvádějí Aňa Geislerová a Eva Herzigová.Snadno tak vynikají přednosti „minulosti“. Jiří Macháček opět vystupuje jako „zamilovaný trumbera“, svým způsobem idol ženských srdcí, kdyby nedělal cosi pokoutného za jejich zády. Nic víc, nic míň. Skutečnou vášeň zde předvádějí Aňa Geislerová a Eva Herzigová, představitelky jeho milenek. Avšak cenu má o nich mluvit jedině, když jsou na plátně s Macháčkem, nikoliv s Hádkem. Pozoruhodnou výjimkou je ovšem patrně jedna epizoda Herzigové. V interakci s oběma pak jednoznačně triumfuje Anna Linhartová, naše patrně věčná tvář protivných dcerek.

Práce policie nebere konce a my na ni pomalu zapomínáme. Macháčkova avantýra, která nemá daleko do bigamie, postupuje a my se na příjemného chlapíka trochu zlobíme, trochu jej litujeme. Sám sebe uvrtal do dvojího života, v němž se mu žije dobře a nemá snad již cenu chtít jej naučit normální zodpovědnosti. Někteří s menšími nároky jej v tom i podporují.

Citově a sexuálně nabité scény nezakryjí mlhavý příběh, jenž by měl klást větší důraz na Macháčkovy finanční potíže, údajně přesahující do přítomnosti. Praktická stránka jeho života je však převážně upozaděna, jako kdyby měl být děj jen kouzelnickým trikem. Vzhledem k závěru to doopravdy tak vypadá.
 
 

Blížíme se k poznání jednookého hádka.

„Ne každá dívka tvého věku se může pochlubit třemi maminkami.“

„Chcete vědět, pane kapitáne, kde můžete dneska být mezi 22:00 a 23:00?“