Hledání Vivian Maier / Finding Vivian Maier – recenze

Někteří lidé se rodí posmrtně.
 
 
 
Svět zřejmě ztratil významnou fotografku předchozího století, aniž by v ní během jejího života někdo z blízkých rozpoznal uměleckou osobnost. Inu, se zpožděním to pro něj objevil sběratel John Maloof. Nejenže mu to po jeho nálezu nedalo a musel velice kvalitní fotografie zkompletovat, ale navíc chtěl zjistit, kdo vlastně byla jejich autorka.

Vivian Maier, chůva políbená múzami, by podle všeho nebyla příliš vděčná za šťourání ve svém soukromí. Díky tomu se podaří zmapovat podstatná část jejího života a trochu i obraz jednoho zvláštního charakteru, ale ten byl poznamenán až nepřirozeným tajnůstkářstvím. Čím víc víme, tím spíš se chceme dozvědět i zbytek, jenže dříve či později, stejně jako autoři dokumentu, narazíme na bílá místa. Možná je to i lepší, když se můžeme dotknout ne úplně vyřešené záhady a něco si pouze domýšlet.

Hledání Vivian Maier je dokument natočený z ryzího entuziasmu.Hledání Vivian Maier je dokument natočený z ryzího entuziasmu, který se vyplácí, navzdory jednodušší režii. Prvním možným přínosem je už samotná ukázka z širokého díla Vivian s komentářem schopným vystihnout autorčin tvůrčí a především hluboce lidský náhled. Ne, že bychom potřebovali, aby někdo myslel za nás. Posmrtně je tak ovšem dokreslována osoba, s níž už si bohužel nemůžeme promluvit.

Díla představují důkaz talentu i prvotní impulz k pátrání. Avšak, co se během něj zjistí?  Fotografka prošla řadou domácností, takže Maloof a jeho spolurežisér Charlie Siskel našli zástupy lidí k rozpravě. Samozřejmě, že talentovaná osobnost byla tak či onak nezapomenutelná. Počáteční vzpomínky jsou spíš plné zábavných přirovnání a pozoruhodných dojmů, snažících se přiblížit, jak žena na své okolí působila. Autory zajímala holá skutečnost, a proto se za zvuku pohádkové hudby od J. Ralpha pokoušeli osvětlit Vivianinu neprobádanou minulost. Stále nemohou porozumět všemu, ale postupně, jak díky tvorbě, tak prostředí, jež ji utvářelo, nacházejí podstatné části její duše.

Maier, jako mnozí jiní umělci, si nosila životem zjevně řadu jizev na srdci a duševních bolestí. Jejich podstatu nám právě není dovoleno úplně pochopit, což nám na účasti a zamyšlení spíš přidává.

Po autorce zůstávají snímky a něco materiálu zachyceného na filmový pásek. Ty jsou nicméně jen prvním krokem na cestě za někým, kdo se celý život nesmírně uzavíral sám do sebe. „Pouze“ na základě nesmírného obdivu se Maloof pustil do zajímavé živé expedice a černobílým obrázkům přidal barvu i hloubku.
 
 

Vyzkoušejte si tunelové vidění.

Spolupráce policistů v uniformě a v civilu.

Měla by být veselejší. Zůstane věčně mladá.