Pořád jsem to já / Still Alice – recenze

„Kéž bych měla rakovinu.“
 
 
 
Julianne Moore si na pátý pokus letos domů konečně odnesla zlatou sošku. Oscara si vysloužila za roli Alice, úspěšné ženy se spokojenou rodinou, u které se začíná rozvíjet Alzheimerova choroba. Sledujeme postup nemoci od prvních nenápadných příznaků, až do temných hlubin zapomnění.

Jde o adaptaci stejnojmenné novely neurovědkyně Lisy Genovy, jenž byla přeložena do 31 jazyků. Obdivuhodné je, že se režie takto závažného snímku ujal Wash Westmoreland se svým partnerem Richardem Glatzerem, jenž trpěl nemocí ALS. V době natáčení už nebyl schopný mluvit, slavnostního oscarového večera se již nemohl zúčastnit, a nedlouho poté zemřel.

Představujeme si je jako pomatené staříky.Téměř každý si pod pacientem s Alzheimerem vybaví podobný pojem. Představujeme si je jako pomatené staříky, kteří nepoznávají ani vlastní rodinu, neorientují se v čase a prostoru. Málokdo však zná počáteční příznaky choroby či způsob, jakým se s ní musí vypořádat okolí a samozřejmě samotný nemocný člověk. Obzvlášť když je postiženou osobou teprve padesátiletá, velice inteligentní a úspěšná profesorka lingvistiky.

Její ideální americkou rodinku tvoří manžel John (Alec Baldwin), krásné dcery Anna (Kate Bosworth) a Lydia (Kristen Stewart), a trochu splývající syn se zetěm. Všichni jsou po celý snímek nepřirozeně klidní a za srdce nás moc nechytí. Jejich hraní je prostě moc hrané.

Kamera však nespouští ani na moment z dohledu Alici. Díky tomu se důvěrně seznámíme s její mimikou, chováním a zvyky. Máme pak možnost v průběhu snímku rozeznávat postupné drobné změny, stavy zmatenosti, a prožíváme každé zhoršení stavu s ní. Nejemotivnějšími scénami jsou její projev na konferenci a chvíle následující po přehrání „motýlího“ videa. Často ale v momentech, kdy z nás může vymáčknout emoce, příběh hned popojede dál. Atmosféra je vážná, ale nenechá nás dostatečně prožít silný moment. Je určitě lepší snímek vidět víckrát, protože nás pak zvládne pohltit o něco víc.

Film je tedy specifický dlouhými záběry na Julianne a její perfektní herecký výkon. Okolí kamera často úplně ignoruje. Herečka působí jako magnet a nedokážeme z ní spustit oči. Její role nás odzbrojí.

Zatímco rodina se snaží dál žít své životy, Alice upadá do vlastního světa zapomnění. Nemoc z ní dělá jiného člověka. Člověka, jenž zapomíná, kým byl, na lidi, které miluje, na jídlo, které mu chutná. Julianne skvěle ztvárnila, jak si usilovně snaží vybavit slova, vytvořit větu, a její vyjadřování přechází v heslovité. Hudba svou dynamikou doprovází Alicin příběh. Na začátku je energičtější, časem se zklidňuje a potemní.

Julianne Moore jako Alice je bezchybná, reakce rodiny nepůsobí moc přirozeně, i dojem z pár scén je chladný. Tomuto dramatu se ale většinou daří zachovat intimní atmosféru, jelikož je vše soustředěno na hlavní postavu. Snímek je na diváka náročný, ale odmění ho naprosto úžasnými myšlenkami.
 
 

Hloupnutí je pro hlavní hrdinku potupné.

„A my se známe?“

Alici se z paměti vytrácí vědomosti, slova, i vzpomínky na její nejbližší.