Domácí péče – recenze

Pocta maminkám, zdravotním sestrám, vesnickému životu a upřímné filmařině.
 
 
 
Zdravotní sestra Vlasta (Alena Mihulová) z malé moravské vesničky celý život pečuje o ostatní – dceru, manžela, pacienty. Žije život pro jiné až do momentu, kdy se její vlastní začne rychle schylovat ke konci. Její víra v medicínu se zhroutí, najednou musí žít sama za sebe, a manžel Laďa (Bolek Polívka) moc podpory neposkytne. Tragický, úsměvný a láskyplný příběh nás provede všemi fázemi smiřování se smrtí a zároveň nás dokáže rozesmát i ukázat, že prostý život na vesnici rozhodně není hloupý.

Z mísy řízků si vždycky vezme ten nejspálenější.Film nás zavede až k tématu léčitelství, ale zároveň ho neprezentuje jako všelék. Je skoro až zarážející, jak citlivě je tento ženský příběh zpracován, a přitom je od základu dílem muže, Slávka Horáka. Scénárista a režisér v jedné osobě natočil poctu své mamince, a vlastně všem maminkám, které se obětují pro rodinu a ostatní: „Z mísy řízků si vždycky vezme ten nejspálenější.“

Snímek nepoužívá složité filmařské postupy, efekty, nehýří barvami nebo strhujícím tempem, a přesto mu spád nechybí. Toho bylo docíleno širokou škálou situací, vývojem příběhu i svižným střihem. Je vybudován na jednoduchém, avšak silném lidském příběhu, a hlavních hrdinech. Postavy manželského páru jsou tak uvěřitelné nejen díky hereckým výkonům a umu Slávka Horáka, ale promítnutím povah jeho rodičů do těchto figur. Nelze mu tak upřít skvělý pozorovací talent a zároveň schopnost udržet si dostatečný odstup. Nejen průpovídky Vlasty a Ladi jsou autentické, i koníčky nebo zaměstnání zdravotní sestry (naštěstí ne její nemoc). Nenatáčelo se v uměle vytvořených lokacích, ale přímo v domě, dílně, na vinohradu i zahradě Horákových rodičů.

Civilní herectví neokoukané Aleny Mihulové je tak strhující, že se člověk musí divit, proč už dávno doma nepřehazuje České lvy lopatou. Zvládá být silná, zmatená, roztomilá, i dusit v sobě zoufalství. Polívkova role není založena na exhibicionismu ve stylu „máme tu hvězdu, necháme ji převálcovat všechny ostatní“, ale nabízí Bolkovi předvést své herectví i trošku v ústraní, a přitom nezaniknout. I Tatiana Vilhelmová se ukazuje v klidnější roli. Užijeme si také samotného Horáka, který jako jediný hraje Pražáka, ne však hloupého a povrchního, spíše roztomile udolaného bezprostředností rodičů své přítelkyně.

Domácí péče je film velmi citlivě vybalancovaný a donutí nás zamyslet se i smát tak akorát, aniž by byl překombinovaný. Jako k dobrému koláči od maminky stačí jen pár ingrediencí, stejně to platí i u filmu, v kombinaci s poctivostí a láskou k příběhu se dá udělat velká paráda i z mála.

Propojení vážných a bolestných témat s bezprostředními vtípky je vlastnost české povaze i filmu vlastní, přesto se od něj bohužel upouští a je nahrazováno plytkým humorem. Domácí péče je film natočený možná ne s odvahou a kdo ví jak inovativním přístupem, zato s upřímností a bez kalkulu. Je prostě o životě, který je k pláči i smíchu zároveň.
 
 

Dobrá sestřička pro pacienta i z okna skočí!

„Kurvy, chlast a chlebíčky, to sú naše koníčky!“

„Měla byste to říct dceři.“ – „Co, že jí nosím svetr?“