Wilsonov – recenze

Jako když pejsek a kočička pekli dort.
 
 
 
Film, jaký tady dlouho (a možná nikdy) nebyl. Detektivní komedie přiznaně inspirovaná hvězdnými díly Oldřicha Lipského jako Adéla ještě nevečeřela, Tajemství hradu v Karpatech a Tři veteráni je na československém plátně rozhodně novátorská, ale ke smutku fanoušků Jirky Macháčka, Vojty Dyka a dalších skvělých herců bohužel nepovedená.

Onen detektivní příběh je ve zkratce o tom, že do česko-maďarsko-německo-židovsko atd. města, jež má být připojeno k USA a přejmenováno podle amerického prezidenta na Wilsonov, přijíždí agent FBI Food (Jiří Macháček). Tedy takový Nick Carter, který si za českého pomocníka zvolí policejního čekatele Kvida Eisnera (Vojtu Dyka jak ho neznáme – ošklivého a s brýlkami). Společně se snaží vyřešit záhadu hrozného zabijáka, možná nekromanta, jenž má neuvěřitelnou sílu a své oběti vraždí rozličnými děsivými způsoby.

Cestou k tomuto filmu je zbavení se předsudků.Táňa Pauhofová ztvárňující mladinkou krásku Šajndele zamilovanou do „policejního orgánu“ Kvida říká, že cestou k tomuto filmu je zbavení se předsudků. Ty jsme odhodili rychle a rádi, jenže je tady jiný problém: Wilsonov není zábavný. Je sice plný vtipných scén a nápaditých dialogů, ale celkový výsledek působí jako nesourodá přeplácaná skrumáž nelahodící oku ani uchu diváka.

Kapitolu samu o sobě tvoří ve filmu sexuální tematika. Nevadí, že je scénář nekorektní ke všemu možnému, naopak je to jeho osobitý styl a dodává příběhu zajímavost. Pokud jsme ale něco nechtěli vidět a slyšet, je to scéna, jak si Jirka Macháček po prohmatání ňader mrtvé ženy navlékne rukavici a strčí mrtvole ruku mnohem dále, než bývá zvykem při gynekologickém vyšetření. Následně ji vytáhne a olízne si prst, aby zjistil, že zdejší patolog si svůj jinak smutný a nudný život zpestřuje nekrofilií. Podivně vyznívají i narážky na velikost penisu či prosba o „rozdupání věnečku“.

Na rozdíl od filmů Oldřicha Lipského, které bychom si mohli pustit tisíckrát a stejně by nás bavily, koukat znovu na Wilsonov nejspíš nebudeme. Protože ale některé scény samostatně nevyznívají úplně špatně, mohli bychom si náhodným pouštěním úryvků zlepšit náladu a zapomenout na nepříjemnou pachuť zklamání, kterou v nás tento  ojedinělý filmařský pokus zanechal.
 
 

Podle Táni Pauhofové Jan Kraus (policejní prezident Wittich) při řízení historického auta naprosto válel.

Sluhu Bobbyho si koupil agent Food ve Vídni, protože „v Americe už pořádnýho negra neseženeš“.

„Konečně postava, která nemá vztah s žádnou ženou. Tomu se říká protiúkol.“ liboval si Macháček.