Zbrusu Nový zákon / Le tout nouveau testament – recenze

Texty křupavé a lahodné jako croissant z vynikající francouzské pekárny.
 
 
 
Jak by to vypadalo, kdyby byl Bůh nerudný chlapík s násilnickými sklony, který vymýšlí škodolibé zákony a trápí lidi jen pro své vlastní potěšení? Tak, že by jeho malé dceři jednou došly nervy, rozhodla by se tátovi zlé chování oplatit a připravila ho o zásadní trumf v umolousaném rukávu jeho starého županu: rozeslala by všem lidem SMSky s datem jejich úmrtí. A co by bylo dál? V příběhu s božsky vypiplaným scénářem by hrála svou roli i mluvící dřevěná soška Ježíše, nekonečně dlouhý buben pračky vedoucí do Ráje, zamilovaná gorila a rybí hamburgery (přesto by nebyl trapný, ale originální).

Podle balicího papíru nejsme schopni odhadnout, co přesně bude uvnitř. Zbrusu Nový zákon režiséra Jaca van Dormaela (Osmý den, Pan Nikdo) přišel do kin na Štědrý den a byl jako dárek, který krásně vypadá, strašně láká, ale u něhož nejsme podle balicího papíru schopni odhadnout, co přesně bude uvnitř. Rozbalování ovšem stálo za to a na jeho konci jsme nemuseli předstírat nadšení. Největší radost měli ti z nás, kterým film přinesl rovnou trojí potěšení: zaprvé vybroušený scénář, zadruhé nádech sci-fi a zvláště tematiku přesně vyměřeného času (podobně jako třeba v thrilleru In time) a za třetí příběh, ve kterém je Bohu či jinému vládci světa přiznaná existence.

Zvláště to „zaprvé“ si zaslouží velkou pozornost. Van Dormael a Thomas Gunzig (a jak známe belgického komika Benoîta Poelvoordea, možná také přihodil pár nápadů) totiž nestvořili pouze odlehčenou komedii pro ukrácení dlouhých zimních večerů. Do tohoto ironického příběhu jako do truhly ukryli poklad: krásu zvláštních a odvážných slov a bohatství trefných přirovnání. Když malá Boží dcera (Pili Groyne) hledá apoštoly pro nové evangelium (a v duchu biblického příběhu, jak ho známe, se nevyhýbá ani lidem na okraji společnosti), nepotkává hezkou nebo krásnou ženu. Vidí šťabajznu, sexy kus, holku k nakousnutí, štramandu. A taky ví, že všechny sousedky se na tuhle krasavici nepodívají jinak než jako na pěknou fuchtli.

Tak jako je životní putování každého člověka v příběhu chápáno jako svébytné, jedinečné, důležité a neobyčejné, je snad každé slovo vybíráno se zvláštní péčí. Pozorně si užíváme slůvko po slůvku, jako když napadne první čerstvý sníh a pomalu pokládáme nohu na ten malý zázrak a posloucháme, jak nám to pod nohama křupe.

Krásný scénář si notuje s kamerou (Christophe Beaucarne) i citlivou hudbou (An Pierlé). Výsledkem je delikátní zážitek. Chceme popsat muže s hrubým hlasem? Jazykem Dormaela a jeho týmu to bude znít takto: „Mluvil, jako by třicet velkých chlapů louskalo ořechy.“ – střih a v dynamickém záběru najednou opravdu třicet velkých chlapů louskajících ořechy.

Přes to a jiné další klady nemůže Zbrusu Nový zákon asi potěšit většinu. Není to mainstreamová klasika. Někomu se můžou zdát portréty apoštolů zdlouhavé či moc poetické a některé náměty příliš ulítlé. Komu ale styl sedne, zamiluje se do této komedie duší dospívajícího a bude ji obdivovat s vervou a růžovými brýlemi, které zmírní pohled i na jinak rozčilující gorilu v roli manžela či až příliš předvídatelnou scénu na pláži a jiné drobnosti. Zbrusu Nový zákon by snad neměl popudit ani věřící, protože velká míra fantazijnosti a odlehčení z něj dělá usměvavou poctu životu, nikoliv konfliktní záležitost.
 
 

Když jsem byla malá, přišla jsem v metru o ruku. Neptejte se mě jak.

Evangelium podle sexuálního maniaka.

Evangelium podle zabijáka.