Recenze: Lví žena / Løvekvinnen

„Mám kožich, za který by některé ženy platily tisíce.“
 
 
Jaké to může být, když vám žena při porodu zemře a zanechá po sobě dítě, které víc připomíná malou nestvůrku než miminko? Jak se popasovat se zvědavými sousedy na malém městě a vyrovnat se s vlastními smíšenými pocity? A co dělat v kůži, nebo spíše v „srsti“ té podivné holčičky či později ženy, která lidem připomíná lvíčka?
V norském dramatu Lví žena se na to pokouší najít odpověď postupně tři herečky, které ztvárňují tři životní etapy dívky, která se narodila do chladného Norska na začátku 20. století s poruchou růstu chlupů, s onemocněním zvaným hypertrichóza.

Německý herec Burghart Klaußner vystupuje v roli uzavřeného, ale v podstatě milujícího otce, který si příliš neví rady, jak si osamocen s výchovou dcery poradit. A tak například pro její – nebo možná pro své – dobro zakazuje Evě přistupovat k oknům blíže než na metr a dospívající dívka tráví za neposlušné chování čas v přístěnku pod schody, docela jako Harry Potter.

Zpracování bere za srdce.Příběh natočený na motivy knihy norského spisovatele Erika Fosnes Hansena nejde extrémně do hloubky, ale jeho zpracování bere za srdce. Dává nahlédnout do fungování kočovných varieté i za nemocniční plenty, kde zřejmě ne všechny úmysly doktorů bývaly v té době čestné a nezištné.

Ať už toho docílili filmaři a kostyméři jakkoli, po vizuální stránce vypadá tzv. lví žena opravdu přesvědčivě. Zvlášť scéna z rybníka je úchvatná. Co se scénáře týče, drama promluvami postav zrovna neplýtvá, ale o to jsou dialogy (i příležitostné vnitřní monology hlavní hrdinky) působivější. Film uspokojí jak diváky dychtící po senzaci a podivnostech, tak ty, kteří touží po příběhu o přátelství, rodičovské lásce a nalezení svého místa ve světě.
 
 

Otci zůstal stesk po zemřelé ženě a dítě, které napoprvé nazval „monstrem“.

Eva a její otec doufali, že dermatologická konference pomůže najít lék…

„Připojte se k nám. Dokonce zde vznikají velmi šťastná manželství.“