Elle – recenze

Manuál pro silné a nezlomné ženy, značka nepřiznat slabost.
 
 
 
Režisér Základního instinktu Paul Verhoeven si troufl na francouzsky mluvící snímek a výsledek dosáhl na dva Zlaté glóby. Kromě ocenění pro nejlepší zahraniční film zazářila Isabelle Huppert. Její Michèle jako neochvějná a ambiciózní Pařížanka v dramatickém thrilleru drásá divákovi nervy, aby si ho v závěru získala.

Co ale zasáhne život Michèle nejvíc je náhle přepadení.Skvěle vypadá, má vkusně a účelně vybavený dům, vystačí si sama, má respekt a obdiv ostatních. Život Michèle film nesoucí jméno zkrácené podoby toho jejího líčí jako stereotypně bezchybný a dokonalý svět moderní sebevědomé ženy. Až postupně zápletka odhaluje závist zaměstnanců, tajemství před nejlepší kamarádkou a pochybnosti o vlastním synovi. Co ale zasáhne život Michèle nejvíc je náhle přepadení, při němž je znásilněna v domácí pracovně zahaleným mužem v černém s kuklou přes obličej. Stejně jako se divákům opakuje tato scéna několikrát vždy s většími detaily a časovým orámováním, i Michèle si postupně čím dál více uvědomuje, co se stalo. Zpočátku totiž ani nehne brvou. Očekávané zhroucení se dosavadního perfektního světa se totiž neděje, Michèle oznámí druhé den přátelům na večeři, že byla znásilněna a objednává aperitiv, na zhrozené pohledy u stolu a výtky, že útok neoznámila na policii, reaguje odmítavě. Už je po všem, nic tomu nezabrání. Přesto začíná být po několika oplzlých zprávách a indiciích opatrná a svého bývalého manžela málem zneškodní, když ho považuje za slídila, zatímco on na Michèle ze strachu dohlíží před domem.

Celý snímek je vyprávěn z pohledu hlavní hrdinky, která svými flashbacky z dětství postupně nechává diváky nahlédnout za chladnou masku a uzavřenou osobnost až ex post jim vysvětluje, proč je Michèle taková, jaká je. Stává se obětí, kterou byla už před lety, ačkoliv celá Francie ji zná z jedné hrozivé fotografie jako spolupachatele hrůzného zločinu jejího otce. S tím rozdílem, že teď už nic vytahovat za dveře svého domu nechce. Komplikovaný vztah s oběma rodiči je jednou z vedlejších linek, která říká víc tím, co vlastně neříká a o to větší dojem v divákovi zanechává. Michèle velmi racionálně reaguje a pátrá po pachateli. Je to její oprsklý podřízený, kterému je jako ženská šéfová ve firmě produkující počítačové hry trnem v oku? Nebo někdo jiný z práce, odkud přicházejí další vodítka? Slídil v okolí, před kterým ji varují sousedé?

Celá hlavní postava, kterou ztvárnila strnule a vážně se tvářící Isabelle Huppert, je v centru dění. Michèlin příběh jako by se snažil nastolovat otázku, jestli je dnes skutečně nutné, aby ambiciózní a úspěšná žena nesměla uhnout ze své pozice a přiznat slabost, jinak jí hrozí ponížení a pád, jak v osobním, tak profesionálním životě. Na druhou stranu poněkud bagatelizuje otázku znásilnění a vyrovnávání se s ním. Divákům ukazuje pohled ženy, na jejíž sexuální život (a hlavně psychiku) násilný styk neměl žádný vliv. Huppert, která se proslavila rolí ve filmu Pianistka, v roli Michèle totiž směle dál spí s přítelem své kamarádky, zatímco flirtuje a touží po pohledném sousedovi. A když po odhalení identity dál podléhá násilníkovi v jeho světlých i temných chvílích, jako by děsivě představovala ukázkový příklad stockholmského syndromu.

Elle využívá tradiční francouzské kulturní stereotypy, mezi postavami nechybí katolička nebo černoch pracující ve fastfoodu. Pracuje stejně jako hlavní hrdinka se sympatickým suchým humorem. Všichni protagonisté jsou styloví, žijí si na vysoké noze a dopřávají si kvalitních aspektů lidského života. Sousedi se přátelí, bývalí manželé spolu skvěle vycházejí. Na tomhle stereotypu celý film lpí až do konce. Scénář Davida Birkeho, který za něj byl nominován na ceny Césara, je konzistentní i v přetrvávajícím pocitu naštvání, který v divákovi vzniká, když postavy jednají iracionálně bez pudu sebezáchovy a přivádějí ho k šílenství, jako když v hororech křičí po postavách lezoucích do místnosti s blikajícím světlem.

To, že film vyvolává emoce, je ale víc než správně v tomto případě. Co je ale nedokonalostí příběhu na motivy knihy Philippa Djiana (autora knižní předlohy Láska je dokonalý zločin) je předvídatelnost, která snad každému od jisté chvíle napovídá, kdo je oním násilníkem. Svým překvapivým závěrem pak ale části diváků udělá čáru přes rozpočet a přesvědčí je, že právě zhlédli strhující drama s lidskou tváří, těm zbylým potvrdí pocit zvrácenosti ze všeho předchozího. Elle má nicméně potenciál vyvolávat pocity, nad nimiž je možné přemýšlet.
 
 

Je zapotřebí jisté ostražitosti. Ale i potěšení.

Michèle zachovává chladnou hlavu společně s humorem.

Protože nakonec všechno nějak dopadne a je nutné se s tím popasovat.