Recenze: Happy End

Hanekeho Happy End postrádá štěstí i konec.

Rakouský režisér Michael Haneke je výraznou osobností kinematografického světa. Na kontě má kromě dvou Zlatých glóbů i Velkou cenu z festivalu v Cannes nebo Oscara. Po úspěšných snímcích Pianistka, Láska nebo Bílá stuha přichází s filmem Happy End, který diváky pustí do života jedné obyčejně neobyčejné evropské rodiny.

Maminka křehounké třináctileté Eve (Fantine Harduin) záhadně onemocní a dívka se tak přestěhuje ke svému otci (Mathieu Kassovitz) – zaneprázdněnému a trochu tajnůstkářskému lékaři. Život v rodinném sídle s novou rodinou v Calais ale není tak idylický. Jeho obyvatelé jsou neurotičtí a pěkně sebestřední a nikdo tak ve změti nevěr a tajemství nevnímá, že nový rodinný přírůstek Eve, skrývá větší tajemství, než si kdo z nich dokáže připustit…

Snímek není lehce stravitelný.I přes aktuální a naléhavá sdělení, která Happy End nese, není snímek lehce stravitelný. Hanekeho trpký humor je někdy trpký přespříliš a nemusí být pro všechny diváky snadné jej rozpoznat. Nestaví ani tak na ději, jako na náznaku a symbolice vyjádřené mimo jiné skrze suverénní herecké výkony.

Hanekeho nový snímek výborně pracuje s mobilním videomateriálem, odosobněním a nevyhýbá se ani konfrontaci rasismu a tematiky eutanazie. Kamera drží diváka pevně nohama na zemi a pomalé záběry nám dávají prostor pro vlastní úvahy.

Happy End si dozajista získá srdce Hanekeho věrných obdivovatelů, ale má co nabídnout i nezasvěceným. Jde však o dílo, u kterého platí, že kolikrát jej divák zhlédne, tolik významů najde. Zakládá si na práci s emocemi a nemusí být pro každého diváka srozumitelný. Hanekeho humor není prvoplánový, a právě proto se chvílemi může zdát, že ve snímku vlastně schází. Jestliže se ho divák vydá hledat a nalezne jej, bude to pro něj malý osobní happy end. Je to zřejmě jediný způsob, jak se ve filmu šťastného konce skutečně dočkáme.
 
 

Eve skrývá nejedno velké tajemství.

Cože? Rozdávají něco zadarmo?

Nejvíce empatickou osobou bude nakonec dědeček.