Recenze: Chvilky

Každodenní strasti a slasti jedné dívky.
 
 
Anežka je obyčejná mladá žena, jejímž jediným přáním je mít dobrý a klidný vztah s rodinou a partnerem, a to klidně i za cenu, že sama ustoupí a bude se vyhýbat případným konfliktům. A těch by se tu dalo najít opravdu dost. Ženatý přítel, babička s rakovinou prsu, děda v sanatoriu, maminka trpící depresemi a trochu bezcitný otec, který to ale nemyslí zle. S tím vším se musí Anežka dennodenně prát, ale bere všechno s nadhledem a řídí se vlastním mottem „hlavně v klidu“, kterým se snaží povzbudit i své bližní ve chvílích nesnází. Co si ovšem neuvědomuje, je, že onen symbolický klid je pouze klidem před bouří, která musí dříve či později vypuknout.

Parkanová i její snímek si na nic nehrají a zůstávají věrni sami sobě i svým kořenům.Režisérka a scenáristka Beata Parkanová se snaží ve svém debutu citlivě zachytit nástrahy rodinného života. A celé to komentuje s něžným a nenuceným humorem. Nutno také podotknout, že Chvilky nejdříve vznikly jako krátký studentský film a až později byly vyvinuty v celovečerní podívanou, která měla premiéru na letošním festivalu v Karlových Varech. Z výsledku je zjevně znát počátek tohoto díla, neboť samotný příběh i jeho zpracování působí velmi komorně. A i když by se to mohlo zdát, tak Parkanová i její snímek si na nic nehrají a zůstávají věrni sami sobě i svým kořenům. Komornost příběhu dodává na jeho intimnosti a intenzitě, čímž zvětšuje dojem, který na diváka Chvilky zanechají.

Konečně, podíl na tom mám i jeho herecké obsazení, kde všichni podávají kvalitní výkony. Nejdůležitější z nich je ovšem Jenovéfa Boková coby hlavní hrdinka. Ta, ač se nejeví ničím extrémně výrazná, v závěru podává silný výkon, který je zkrátka působivý. Její Anežka je totiž obyčejná holka, která se potýká s rodinnými i osobními problémy blízkými každému z nás. A právě tuto familiárnost Boková skvěle ztvárnila. Na druhou stranu o něco výrazněji se projevuje zbytek hereckého ansámblu, kam patří Jaroslava Pokorná coby výřečná a starostlivá babička, Alena Mihulová jako problematická matka, Martin Finger coby nevšímavý otec, či Lenka Vlasáková jako Anežčina psycholožka a další. U Vlasákové a její psycholožky stojí také za zmínku, že při její návštěvě prožíváme s Anežkou jeden z nejvýraznějších a nejintenzivnějších momentů, celého snímku. Bezmoc a hrobové ticho v celé scéně jsou zkrátka nezapomenutelné.

Čímž se dostáváme k dalšímu důležitému prvku. Tím zde i hudební doprovod, který tu vlastně téměř není. A divák až po zhlédnutí zjišťuje, že mu kupodivu vůbec nechyběl. Jediné skladby, které zde zaslechneme, jsou hrané „naživo“ na housle hlavní hrdinkou, což dodává na naléhavosti celého snímku. Tomu napomáhá i prostředí českého venkova, ve kterém se příběh odehrává. Záběry na přírodu odrážejí celkové pochody hrdinky a tato krajina pro ni hraje důležitou roli až do samého konce.

Beata Parkanová přináší na domácí scénu milou podívanou, která navíc navádí i k zamyšlení nad sebou samými. Navíc nám zde nabízí neokoukaný příběh, s originální realizací, kdy Anežka prožívá s každou z vedlejších postav doslova jednu významnou chvilku (snad kromě babičky), čímž sice ostatní herci dostávají méně prostoru, ale o to výraznější jsou jejich výkony. I když se devadesáti minutová stopáž chvílemi trochu vleče, tak děj většinu času nenudí. Chvilky jsou zkrátka komorním filmem, který se ani nesnaží tvářit jako velkofilm (jak to často bývá) a právě proto je sympatický.
 
 

A jak se vůbec máš? Co kluci?

Máme všechny papíry? Nezapomněla jsi na něco?

Měla bys jíst víc ovoce a zeleniny, jsi nějaká bledá…