Recenze Sněží!: Nadějný debut ztroskotává na neschopnosti předat divákovi emoce

Ve filmu sice sníh a zimu neuvidíme, i tak naše srdce zůstanou chladná.
 
 
Nový český snímek, označující se za poetické drama, je srdcový projekt Kristiny Nedvědové, začínající filmařky, ve kterém hrají její kamarádky od dětství: Hana Vagnerová a Petra Nesvačilová. Na natáčení si z velké části sháněla peníze sama formou crowdfundingu, postavy i dialogy jsou inspirovány jejími skutečnými rodinnými příslušníky. Nedvědová otevírá téma (neschopnosti) komunikace v rodině, ale dělá to tak jemně, že se ve filmu – a ani v divákově srdci – bohužel vůbec nic neděje.

Hlavními hrdinkami jsou ženy z jedné rodiny, různých generací. Tereza (Nesvačilová) se po rozchodu s přítelem vrací na pár dnů schovat do bezpečí domova na samotě v lesích, kde ji čeká zasněná sestra Petra (Vagnerová), nepřístupná máma (Vanda Hybnerová) a zmatená babička (Monika Pošívalová), která už ztrácí kontakt s realitou.

Mužské elementy v rodině chybí a vypadá to, že bez nich jsou hrdinky dost bezradné. Mužské elementy v rodině chybí a vypadá to, že bez nich jsou hrdinky dost bezradné. Dědeček je dávno po smrti, otec se právě znovu oženil, Petra touží po lásce, ale k seznámení moc příležitostí nemá. Platonicky se tak zamilovává do každého alespoň trochu ucházejícího potenciálního partnera, se kterým se setká. Matka naopak o muže už nestojí, asi k tomu má po rozvodu své důvody. Každá z postav je jiná, v různé míře citlivá, silná, samostatná, toužící po společnosti a lásce, nebo naopak po klidu. Co se komu kdy v životě stalo, to musí divák odtušit.

Doteď se ve venkovské chaloupce čas jen líně převaloval, jak se ale objeví nově příchozí Tereza, atmosféra se mění: snaží se dát dohromady nejen svůj život, ale také životy ostatních. Není ochotná smířit se s laxním přístupem mámy a sestry jak k domu, tak k babičce. Její péče se ale ne vždy setká s pochopením a na nápravu některých věcí už je pozdě, nebo prostě nejsou v lidských silách…

Citlivý námět je podáván prostřednictvím nepřístupných postav. Problémem je, že když v postavách Nedvědová vidí vlastní rodinu, tím už k nim má určitý vztah, ale divák ho nemá a způsobem jejího vyprávění si ho ani nedokáže vytvořit. Zamýšlené emoce tak zůstaly jen na papíře nebo v představách autorky. Kamera se snaží o intimitu a symboliku nebo ozvláštnění filmu, střih se ale ne vždy vyvede. Zajímavé téma, se kterým by se leckterý divák dokázal snadno ztotožnit, se nesetkalo s potřebnou prezentací.

V 74 minutách se toho moc ani nestane, ani neřekne. Postavy jsou různorodé, ale musíme se hodně namáhat, abychom je poznali. Spousta otázek zůstává nevyřčených i nezodpovězených, zajímavá témata se jen letmo naťuknou. Chybí drama, gradace, katarze. Kdybychom měli k postavám vztah, možná by v nás jejich počínání vzbudilo emoce, ale o tento vztah se autorce nepovedlo s divákem podělit.
 

„Odvez mě odsud pryč. Kamkoli.“

„Jak já bych si přála nějaký rozumný dialog…“

Snad diváci dopadnou o něco lépe.