Recenze Ad Astra: Psychologický výlet do kosmu, který stojí hlavně na brilantních hereckých výkonech

Brad Pitt se musí vydat do vesmíru, aby si začal vážit svých blízkých.
 
 
Primárním záměrem režiséra Jamese Graye bylo přinést publiku co možná nejvíce realistický zážitek z cestování vesmírem. Přestože to, jestli se mu to skutečně povedlo, dovede posoudit pouze málo z nás, lze tento cíl považovat z pohledu řadového diváka za splněný. Při sledování si doopravdy připadáme, jako bychom opustili naši planetu a prozkoumávali pro nás neznámá místa.

Ocitáme se ve vzdálené budoucnosti, konkrétně ve 22. století. Náš druh obývá nejenom planetu Zemi, ale úspěšně kolonizuje i Měsíc a Mars. Zničehonic se začnou opakovat prudké výboje energie, které mají neznámou příčinu a katastrofální následky. Dokonale vycvičený astronaut Roy McBride (Brad Pitt) dostane za úkol zjistit jejich příčinu. Stopy vedou totiž k jeho otci (Tommy Lee Jones), který podle záznamů zemřel při jedné akci. Kdysi opustil svou rodinu, aby měl čas hledat vyspělý mimozemský život. To Roye přivádí až na vnější okraj sluneční soustavy, kde se dozví nečekanou pravdu o samotné lidské existenci.

Vidíme očima Roye, který se snaží za každých okolností zachovat ledový klid.Při scénáři neměli tvůrci zase tolik práce, děj není zase tak složitý. Pomalu plyne bez větších skoků v čase, kromě několika flashbacků do dětství hlavního hrdiny, a my jsme spolupasažéři na jeho cestě k Neptunu. Spíše nás nechává v očekávání, jaké bude konečné rozuzlení, proto jsme celou dobu tak nějak v napětí. Vidíme očima Roye, který se snaží za každých okolností zachovat ledový klid, to je možná také důvod, proč nás některé adrenalinové zážitky ani tak moc nerozhodí.

Celý snímek drží pohromadě především zásluhou dvou nejvýraznějších postav – Brada Pitta a Tommyho Lee Jonese. Nebýt těchto dvou hollywoodských hvězd, tak by takto napsaný film byl s největší pravděpodobností propadák. Jemná hra všech možných emocí na tváři Brada Pitta nás nutí hltat každý jeho výraz a snažíme se při tom analyzovat, jak se zrovna cítí. Zato těch několik málo dalších herců dostává prostor pouze poskrovnu.

Dost dobře zvládnutá je grafická stránka, především záběry v kosmu. Právě díky této věrohodnosti je lehčí vcítit se do pocitů astronautů. Stejně propracované je i futuristické prostředí s moderními technologiemi, zároveň to ale není přehnané, tudíž se naštěstí nesetkáme s přespříliš nerealistickými vychytávkami.
Poněkud vtipně působí v americké produkci všudypřítomná sebestřednost. Echt rodilý Američan se vydává přes různé stanice, kde se mluví pouze anglicky, na americkou vesmírnou loď, kde probíhal americký výzkum. Při tom by se dalo říci, že právě USA je ve skutečnosti mix všech možných národností a kultur, o to obtížnější je pak předpovídat, jak se bude v tomhle ohledu vyvíjet dál.

Nezvykle velkou úlohu oproti jiným snímkům zde má ticho, které je často využito k navození správné atmosféry. V občasném doprovodu velkolepé orchestrální hudby na člověka teprve dopadne skutečná velikost vesmíru a tíha samoty v něm.

Největší pozornost je věnována především psychologii hlavní postavy, jak se cítí a jak se tyto pocity vyvíjí v průběhu příběhu. Diváka zaujmou úchvatné kosmické scenerie, dále také herecké obsazení a realisticky ztvárněná budoucnost. Výkon Brada Pitta působí jako osamocená krasojízda, která jistě potěší všechny jeho příznivce. Stejně ale musíte počítat s některými klasickými vesmírnými klišé věcmi, kterým je těžké se vyhnout.
 

Další kontrola psychického stavu.

Není nad projížďku po Měsíci.

„Synu, jsi to ty?“