Recenze Národní třída: Sprostá mluva, vleklý příběh a podivné postavy

Mír je jenom přestávka mezi válkami.
 
 
Touto filosofií se řídí Vandam, který žije již léta na pražském sídlišti v Jižním Městě. Kdysi se však vyznamenal při revoluci v devětaosmdesátém na Národní třídě. Aspoň tak to tvrdí lokální štamgastové z hospody Severky. Ta se však ocitá v ohrožení, když je na ní uvalena exekuce místními developery, kteří hodlají sídliště změnit ke svému obrazu. Vandam to však tak nehodlá nechat být, za Severku i její sličnou majitelku Lucku hodlá bojovat. A na zákony se neohlíží, stejně jako si nebere servítky se svým slovníkem.

Sprostost postav je sice autentická pro jejich společenské kruhy, což je v pořádku, ale vše má zkrátka své hranice a jistě to šlo udělat nějak vkusněji.To je ostatně jedna z klíčových charakteristik tohoto díla, vzniklého na náměty stejnojmenné knihy Jaroslava Rudiše, který se spolu s režisérem Štěpánem Altrichterem podílel i na scénáři. Lze tak předpokládat, že vysoce vulgární jazyk objevující se ve snímku byl inspirován knižní předlohou. Ovšem, co funguje na papíře, nemusí být vždy úplně tou správnou volbou pro filmové plátno. A tak to, že postavy nadměrně používají přívlastky jako „vole“ nebo „píča“ je zkrátka nevkusné a běžného diváka to od dalšího sledování filmu může odradit. Sprostost postav je sice autentická pro jejich společenské kruhy, což je v pořádku, ale vše má zkrátka své hranice a jistě to šlo udělat nějak vkusněji.

K tomu se pak vážou i samotné postavy, které byť jsou dobře napsané, tak v závěru nevíme, co si z nich vzít. Ani jedna z nich není nějak příliš přívětivá, dohromady tvoří takovou podivnou skupinku individuí. V jejich čele trůní Vandam, neurotik, kterému není cizí řešit konflikty pěstmi, ale v zásadě má srdce dobráka, i když jeho činy se občas poukazují na opak. A koho jiného do takové role obsadit než Hynka Čermáka? Ten si s touto zvláštní rolí opravdu poradil a jeho výkon tvoří bezesporu nejsvětlejší bod celé podívané. Čermák má nepopíratelné charisma, které dovedl převést i na plátno a do své postavy se přímo vtělil.

Ani jeho kolegové však nezůstávají pozadu. Za zmínku stojí určitě Jan Cina jako Psychouš, neškodný feťák a Vandamův nejlepší kamarád. Cina ztvárnil tuto podivnou postavu naprosto věrohodně a byl v roli téměř k nepoznání. Dále se zde pak objevují Kateřina Janečková, Václav Neužil ml., Jiří Langmajer nebo Ivana Jirešová.

Celkem výrazný je i vypravěč, kterým není nikdo jiný než hlavní hrdina Vandam. Ten vykládá moudra už od samého úvodu a neustává až dokonce. Co je ze začátku sympatické, začne být zanedlouho poněkud iritující a docela dobře bychom se bez toho obešli. Prostě je to trochu hodně Vandama.

Další zajímavou a nedílnou součást příběhu tvoří i panelákové sídliště. Lokalita Jižního Města dodává celé podívané jakousi autentickou atmosféru. A kdo vyrůstal na sídlišti, tak zrovna tento aspekt a narážky ocení.
To je ale tak vše. Jinak Národní třída nenabízí nic překotného a celý devadesátiminutový děj je zkrátka tak nějak o ničem. Celou dobu čekáme, až se něco stane a ono se to nikdy nedostaví. Nebo tedy, dostaví, ale nemá to takový dopad, jak bychom čekali. Tvůrci se asi snažili o nějakou hlubokou myšlenku, jenže to se minulo účelem a my z kina odcházíme s podivným pocitem prázdna.

Národní třída zkrátka ničím příliš neohromí. Jedině kvalitní herecké výkony zachraňují tuto jinak vulgární podívanou, která spíš odpudí. Štěpán Altrichter a Jaroslav Rudiš se snažili o hlubokomyslnou pointu, ale ta se ztratila ve změti sprostých nadávek, opileckých pokřiků a mouder z úst vypravěče (Vandama). Lze jen doufat, že lidé si Národní třídu nevezmou jako příklad, jak si připomenout třicetileté výročí sametové revoluce.
 

Jednu Kofolu, prosím.

Snad jsem nezaparkoval na špatným místě.

Kdo dřív mrkne, prohrává!