Recenze Dárek do cely č. 7: Turecké drama předčí očekávání a snadno dojme diváka až k slzám

Nejjednodušší je odsoudit blázna, protože se nebude umět bránit.
 
 
Sice se tvůrci inspirovali jihokorejským snímkem se stejným názvem, ale to vlastně ničemu nevadí, protože ho pojali svým vlastním způsobem. Ukazuje se tak pravý potenciál Netflixu, který může být skvělou platformou pro díla, jež by se normálně nerozšířila do tolika různých zemí. Bohužel existuje pouze malá šance, že se někdy tento umně zabalený dárek dostane až do českého programu vysílání.

Příběh je o mentálně postiženém muži jménem Mehmet, který žije se svou dcerou Ovou a babičkou. Lidé z vesnice ho mají za méněcenného a často si z něj dělají srandu. Rodina si však žije poklidně do té doby, dokud se nestane strašná nehoda. Otec je bez řádného soudu odsouzen k trestu smrti. Ve vězení ho mají zpočátku za zrůdu a dávají mu zabrat. Později si ovšem kvůli jeho chování uvědomí, že je nevinen. A stane se něco zcela nevídaného.

Hrát psychicky pomalejšího jedince není jednoduchý úkol, ale tento herec se ho zhostil na výbornou.Nejdříve je potřeba vyzdvihnout výkony dvou hlavních herců. Aras Bulut Iynemli jako Mehmet a teprve devítiletá Nisa Sofiya Aksongur realisticky ztvární vztah otce s dcerou. Právě jejich vzájemné pouto je důvodem, proč to celé tak dobře funguje. Mají k sobě nesmírně blízko především kvůli tomu, že se Mehmet v mnoha věcech sám chová jako dítě. Hrát psychicky pomalejšího jedince není jednoduchý úkol, ale tento herec se ho zhostil na výbornou. Navíc je nám jeho postava brzy sympatická.

Velmi výraznou složkou, která tomu dodává na emocionálnosti, je hudební podkres. Často slyšíme v pozadí různé houslové či klavírní skladby. I díky nim se dá například předvídat, že se stane něco špatného. Jedná se o specifické turecké rytmy, a i když se vám nemusí úplně líbit, sem se dokonale hodí. Zvláštní je také estetičnost některých záběrů s až poetickým přesahem. Někdy dokonce připomínají až umělecké obrazy, zvláště když se scéna téměř zastaví. S tím souvisí i přítomná symbolika, jejíž smysl pochopíme až postupně. Právě tyto aspekty rovněž zajistí to, že se s vypravováním opravdu sžijeme.

Zároveň si ovšem uvědomujeme, jak dokonale film prostřednictvím těchto prvků cíleně manipuluje s emocemi diváka. Dovede nás totiž přesně tam, kam potřebuje, což může někomu vadit. Na druhou stranu to nedělá tím extrémně vlezlým americkým způsobem, takže to alespoň není tak prvoplánové.

Mnozí při sledování prožijí stejné pocity, jako měli u Zelené míle nebo Vykoupení z věznice Shawshank, obojí natočené podle předlohy Stephena Kinga. Toto srovnání se rozhodně nabízí téměř samo. Už to naznačuje hloubku a lidskost snímku. I tady je nám líto ústředního hrdiny, který se nešťastnou shodou okolností dostal do svízelné situace. Svou bezelstností a láskou ke všemu živému si získá přízeň spoluvězňů, proto je zajímavé sledovat i tento vývoj.

Odlišuje se především tím, že se odehrává ve zcela jiné kultuře. Poznáme blíž způsob života na tureckém venkově a ve vězení. A že žít na takovém místě v 80. letech nebyl žádný med. Násilné scény naštěstí neukazují detaily, ale jsou zabírány spíše z dálky nebo jsou dobře naznačeny zvuky. Důležitou roli zde hraje i vztah k náboženství. Všichni vězni jsou v podstatě silně věřící a doufají v rozhřešení.

Ačkoliv má film přes dvě hodiny, zhlédneme ho s lehkostí. Upoutá nejenom skvělým scénářem, ale i procítěným provedením. Pokud máte tedy trochu citlivou duši, nejspíše si u něj i popláčete, i když víte, že o to přesně tvůrcům jde. V konečném důsledku je Dárek do cely č. 7 vlastně dost naivní, a ne úplně realistický. S největší pravděpodobností by se jednotlivé postavy chovaly zcela jinak. Ale komu to vlastně vadí? Ne každé drama z vězeňského prostředí musí dopadnout za každou cenu tragicky. Alespoň ve filmovém světě to přece může skončit šťastně.

Rodinná pohoda se brzy změní v pořádné drama.

„A teď už můžu jít domů?“

„Zastavte! Musím vidět svého tátu!“