Recenze Žáby bez jazyka: Při sledování si divák projde skutečným očistcem

Nekonvenční dílo řeší pokřivené rodinné vztahy.

Hned na začátku je potřeba uznat, že slovenská režisérka Mira Fornay se rozhodně nebojí jít proti proudu. O tom dostatečně svědčí i její předešlé projekty – dramata Lištičky nebo Můj pes Killer. Tento snímek je inspirován jejím výzkumem v oblasti rodinného násilí.

Sledujeme jeden den v rodině Jaroslava. Ten se snaží získat zpět své děti, protože k nim kvůli manželce Blance nemá přístup. Aby se tak stalo, musí pro ni získat od své svérázné matky její byt. Každý z rodiny požaduje něco na oplátku za určitou službu, čímž se na sebe vrší další a další úkoly.

O žádném velkém ději nemůže být ani řeč. Spíše se společně s postavami motáme v opakujících se spirálách. Jednu událost prožíváme opakovaně jen v trochu jiném provedení. Film je totiž stylizován do podoby počítačové hry. Různé scénáře často vedou ke konci něčího života, načež v následující scéně dojde ze strany tvůrců k jejich „oživení“. Problémem také je, že se nepokouší tato tragická vyústění nějak hlouběji vysvětlit.

Autorka nejspíše spojila reálné životní osudy lidí do jednoho balení, což však nebylo moc moudré rozhodnutí. Je to totiž přehnaně koncentrované, mnoho násilí je na jednom místě v příliš krátkém čase. Jednou je hlavní hrdina zabit tchánem, jindy zase třeba vlastní matkou nebo se vrahem dokonce stává i on sám. Jeho život je zkrátka dosti rozmanitý.

Pro tvůrce je nejdůležitější ukázat kolikrát zvrácené rodinné vazby mezi jednotlivými členy a s tím související manipulaci. Kdo z nás někdy citově nevydíral své nejbližší, aby dosáhl svého? Stejně tak se dává důraz na to, jak ratolesti přejímají vzorce chování od svých rodičů. Když se narodí, jsou „nepopsaným listem“, který se postupně zaplňuje. Jestliže například jedinec vyrůstal v násilném prostředí, nepřijde mu nejspíše takové chování až tak divné ani v dospělosti.

Strach, zoufalost a zmatek v hlavách ústředních aktérů se promítá i do způsobu natočení.Vypravování vlastně nedává dohromady nějaký jasný smysl. Strach, zoufalost a zmatek v hlavách ústředních aktérů se promítá i do způsobu natočení. Hodně záběrů je pořízeno ruční kamerou, tudíž je obraz často roztřesený. Některé záběry jsou zase naopak velmi statické a dlouhé. Postavy se několikrát vyloženě zastaví v pohybu, aby byl dán důraz na osudovost daného okamžiku. Kvůli tomu dokonce někdy odříkávají i uměle znějící fráze. Mnohokrát uslyšíte například větu „děláme to pro děti“, ta má fungovat jako kouzelné zaklínadlo pro ospravedlnění všech činů. Kdyby to nebylo myšleno tak smrtelně vážně, působilo by to vlastně i celkem komicky.

Jednoznačně nejhorší scéna, kterou už bohužel nikdy nevyženete z hlavy, je ta, kde se malá holčička ve vodě uspokojuje žábou. Nejenom, že je to zoofilní a zavání to dětskou pornografií, ale je vám upřímně líto i mladé herečky. A aby toho nebylo málo, podobná akce se opakuje i podruhé… Navíc zůstává záhadou, kdo se chce na takové perverznosti vlastně dívat.

Snímek Žáby bez jazyka bezpochyby zanechá silný dojem, ne ovšem zrovna v pozitivním slova smyslu. Připravte se na to, že se vám při sledování může udělat i fyzicky nevolno. Mira Fornay chtěla nejspíše přiblížit tuto problematiku širší veřejnosti, což není vyloženě od věci, jenže pro to zvolila poněkud nešťastnou formu. Nicméně samotní herci si tuto nezvyklou jízdu užívají, a to je na konečném výsledku znát. Kvůli scénáři a zvolenému způsobu zpracování to ale působí strašně strojeně. Navíc chce film primárně šokovat, ne vysvětlovat potřebné souvislosti. Po většinu vypravování je tedy divák zmatený, protože je těžké se vyznat v příběhu bez pomocné ruky.

Jako v pohádce O kohoutkovi a slepičce.

Asi to nebyl úplně ten nejlepší nápad vyspat se s vlastní tchyní…

„Jen se na něj podívej! Stejně jsem měl rád i tvou matku.“