Recenze: The Father je hereckým koncertem oscarového Hopkinse, který předvádí svůj životní výkon

Jaké to vlastně je, když někdo trpí demencí?

Přesně na to se ptá režisér Florian Zeller, který je i spoluautorem scénáře. Zeller představuje intrikantně dovyprávění příběh o staříkovi, který trpí demencí a před očima se mu mění svět. Titulní otec Anthony přestává poznávat svou dceru i své ostatní blízké a okolní dění se pro něj mění v nesrozumitelný chaos. A my, jakožto diváci, propadáme do tohoto chaosu s ním a zjišťujeme, jaké to je pomalu, ale jistě ztrácet paměť. A je to vskutku děsivá záležitost.

Zelle a spol. toto zobrazují elegantně a mistrně. Komplexní děj, vyprávění z neobvyklého úhlu pohledu, je poutavý a neotřelý. Chvílemi je sice vyprávění trochu zmatené, ale je jasné, že to je záměrem. To přichází s nespolehlivým vypravěčem, kterým je postava dementního Anthonyho. Touto svou nepřehledností scénáristé poukazují na to, jak chaotický je svět viděný někoho s takovým onemocněním, jako je demence nebo Alzheimer. Jedná se o vskutku neobvyklý přístup, který se tvůrcům vyplatil, neboť díky tomu připravili pro diváky nezapomenutelný, a především autentický zážitek.

Většina děje se odehrává uprostřed jednoho bytu, v něm jsou však postupně obměňovány nejrůznější detaily.Celý tento nepříjemný pocit, že vlastně nevíme, co je pravda a co je jen manifestace staříkova nemocného umu, je ucelen (?) i ostatními prvky ve snímku, které ho dotvářejí. Jedná se zde především o celkovou scénografii a vystavění rekvizit a uspořádání jednotlivých lokací. Většina děje se totiž odehrává uprostřed jednoho bytu, v něm jsou však postupně obměňovány nejrůznější detaily (jako třeba židličky, obraz na stěně atp.), aby byl do dokonalosti vytvořen onen dojem neustále se měnícího pohledu na okolí, který hlavní hrdina má. I právě díky tomu tu tak lokace a rekvizity hrají stejně důležitou roli jako herci.

Těm vévodí Anthony Hopkins v titulní roli. The Father je zkrátka jeho filmem a role Anthonyho (ano, postava se skutečně jmenuje stejně jako herec) se mu stala po Hannibalovi osudovou. Hopkins podává neskutečně silný, emotivní a komplexní výkon, ve kterém rozkládá sebe i diváka. Staříka s poruchou paměti ztvárňuje naprosto autenticky a s úctou. Nejvýraznější jsou pak jeho scény, kdy se pod náporem toho, že už neví, zda může věřit svému mozku, zhroutí. Tyto momenty zůstanou divákovi vryté do paměti ještě dlouho a je z nich jasné, že jeho letošní výhra Oscara za nejlepší hlavní roli byla více než zasloužená.

Pozadu nezůstávají ani jeho herečtí kolegové, i když je Hopkins svým výkonem občas trochu zastiňuje. Z tohoto hlediska je nejvýraznější Olivia Colman coby jeho starostlivá dcera. Colman je jako již vždy standardně kvalitní a Hopkinsovi je skvělou oporou. To lze říct i o ostatních hercích, kam patří například Mark Gatiss, Imogen Poots, Rufus Sewell nebo Olivia Williams.

V neposlední řadě pak také stojí za zmínku hudební doprovod, který je zde také významným prvkem. Za soundtrackem stojí italský skladatel Ludovico Einaudi, který stojí i za oscarovým snímkem Země nomádů. Einaudi složil půvabný doprovod, který dotváří celkovou náladu a je doplněn i o klasickou hudbu, jenž si protagonista občas pouští, čímž nám ještě dále pootevírá svůj svět.

V závěru je The Father opravdu úchvatná podívaná, které skoro nic nechybí. Florian Zeller zde nabízí poutavý a silný příběh, který je umocněný neobvyklým pohledem na věc a komplexním výkonem Hopkinse. Ten si svojí roli téměř osvojuje a převtěluje se do ní. Skvělou pomůckou jsou mu pak i rekvizity a lokace, které tvůrci důmyslně využívají jako vyprávěcí prvky, jenž doplňují celkový obraz děje. Po zhlédnutí tohoto dramatu, sice budou diváci stejně zmatení jako titulní protagonista, zážitek si z toho však odnesou vskutku výrazný.

Anthony má své oblíbené křeslo.

Po boku mu stojí i milující dcera.

Jenže vše se mu začíná měnit před očima.

90%

The Father

V závěru je The Father opravdu úchvatná podívaná, které skoro nic nechybí. Florian Zeller zde nabízí poutavý a silný příběh, který je umocněný neobvyklým pohledem na věc a komplexním výkonem Hopkinse. Ten si svojí roli téměř osvojuje a převtěluje se do ní. Skvělou pomůckou jsou mu pak i rekvizity a lokace, které tvůrci důmyslně využívají jako vyprávěcí prvky, jenž doplňují celkový obraz děje. Po zhlédnutí tohoto dramatu, sice budou diváci stejně zmatení jako titulní protagonista, zážitek si z toho však odnesou vskutku výrazný.

• Hodnocení