Recenze: Poslední noc v Soho je plná představivosti a příjemných melodií, ale dokáže i pořádně vyděsit.

Nostalgie se přeceňuje.

Na režiséra Edgara Wrighta se můžeme spolehnout, že nám naservíruje podívanou dokonale propojenou se soundtrackem, vtáhne nás do děje fantastickou kamerou, a že hlavní hrdin(k)a bude trochu podivín. To vše splňuje i Poslední noc v Soho, kde se navíc potvrzuje další Wrightův talent: umí nechat vyniknout charisma herců jako málokdo. 

Máte někdy pocit, že jste se narodili ve špatné době a vaše nátura by mnohem lépe zapadla do jiného období historie lidstva? Přesně tak je na tom hlavní hrdinka Eloise (Thomasin McKenzie), která na anglickém venkově sní o životě v Londýně šedesátých let. Bohužel ale žije v 21. století a když přijede studovat módní návrhářství do Soho, setkají se její naivní představy s realitou. Jak jí říká každý na potkání: Londýn může být na někoho trochu moc. Protože Eloise je zvyklá žít spíše ve vlastním světě a kolej plná večírků ji ruší ze snění, netrvá dlouho a odstěhuje se do pronajaté garsonky. Od první noci se jí tam ale děje něco podivného. 

Když si pustí svou oblíbenou desku a zavře oči, ocitá se ve svých vysněných šedesátkách, ale v zrcadle vidí jinou osobu. Oslňující Sandie (Anya Taylor-Joy), která se snaží prorazit jako zpěvačka, a má narozdíl od hlavní hrdinky sebevědomí na rozdávání. Jenže už po pár nocích je jasné, že tu jde o něco mnohem víc než o bujnou fantazii, ze snů se stává noční můra. Hranice reality se začíná ztrácet a prožitky Sandie mají fyzické následky u Eloise, která bezmocně přihlíží zkáze jejího idolu, alter ega či spřízněné duše, nebo kdo vlastně blonďatá kráska ze šedesátek je. Má citlivá dívka schopnost vidět duchy, je z nějakého důvodu se Sandie propojená, nebo se u ní rozjíždí psychické onemocnění? Eloise zjišťuje, že nezáleží, v jaké době jste se narodili, vždy můžete narazit na špatné lidi. Na plakátech a přebalech desek všechno vypadá líp, ale nostalgie se přeceňuje. 

Anya Taylor-Joy tu vyniká jako snad ještě v žádném filmu.Anya Taylor-Joy tu vyniká jako snad ještě v žádném filmu, je přesně jako zjevení ze sna, výkon staví na svém nepřehlédnutelném šarmu. Kdyby o jejím talentu někdo ještě měl pochybnosti, tak tu pro jistotu i zpívá slavnou Downtown. Matt Smith je jí solidním partnerem, aniž by se s ní musel prát o pozornost. Obří charisma této záhadné dvojice ale způsobuje, že jemná McKenzie nás občas může nudit, i když se pomalu otrkává. Také v malých roličkách zahlédneme výrazné tváře, třeba Dianu Riggs nebo Terence Stampa, kteří jsou příjemnou třešničkou na dortu. Rozhodně si podívanou více užijeme na velkém plátně, kde si můžeme intenzivně vychutnat skvělou práci kamery a všechny ty dynamické scény. Zároveň se tu dotkneme některých palčivých témat současnosti. 

Poslední noc v Soho je ze začátku snímek plný snů, hudby, naivity a okouzlujících scén, takže si nás snadno získá a přistoupíme na jeho hru. Jak se příběh rozplétá, stává se čím dál temnější a v poslední třetině se snaží nás vyloženě děsit, jenže napětí negraduje, jen stagnuje. Spíše se stále motáme v začarovaném kruhu, a i když se toho dost děje, chybí energie a originalita předchozích minut. Místo abychom se o vyděšenou hlavní hrdinku báli, spíš nás její hysterie dost otravuje, i když její zmatek a zoufalství chápeme. Na poslední chvíli se pak všechno poslepuje dohromady do celkem uspokojivého vyústění. Jen škoda, že jedna část je jako utržená ze řetězu.

Edgar Wright dokazuje, že nápadů má na rozdávání a umí oko i ucho diváka prvotřídně rozmazlit, stejně jako navést herce k oslňujícím výkonům. S lehkostí sobě vlastní nás nechá nahlédnout hned do několika odlišných žánrů. Škoda jen, že u tohoto filmu jako by trochu nevěděl, kdy a jak ho ukončit. Takže celkově v nás zanechá asi takový pocit, jako sen: viděli jsme něco kouzelného, jenže jsme se probudili docela zmatení. Ale nenechte se odradit, silné stránky výrazně převažují. 

  „Nerada bych si tenhle kabátek umazala od krve…“

Poslední noc v Soho
(Foto: Universal Pictures)

 Když je na scéně Anya Taylor-Joy, je těžké koukat na cokoliv jiného.

Poslední noc v Soho
(Foto: Universal Pictures)

 „Dobrý den, jsem tady správně v šedesátkách?“

Poslední noc v Soho
(Foto: Universal Pictures)

 

75%

Poslední noc v Soho / Last Night in Soho

Edgar Wright dokazuje, že nápadů má na rozdávání a umí oko i ucho diváka prvotřídně rozmazlit, stejně jako navést herce k oslňujícím výkonům. S lehkostí sobě vlastní nás nechá nahlédnout hned do několika odlišných žánrů. Škoda jen, že u tohoto filmu jako by trochu nevěděl, kdy a jak ho ukončit. Takže celkově v nás zanechá asi takový pocit, jako sen: viděli jsme něco kouzelného, jenže jsme se probudili docela zmatení. Ale nenechte se odradit, silné stránky výrazně převažují. 

  • Hodnocení

Tyto stránky využivají cookies, aby mohly nabídnout relevantní informace pro vás. Dalším setrváním s tímto souhlasíte, máte však možnost cookies zakázat. Přijmout Více informací