Recenze Jak jsem se stal komikem: Severské drama o dospívání v 70. letech ukazuje drsnou tvář maloměstské idyly

Snové prostředí neznamená spokojenost.

Po nucené roční pauze se v listopadu opět dostává na scénu Severský filmový podzim, již tradičně s přehlídkou toho nejzajímavějšího z tvorby skandinávských, baltských i pobaltských zemí. Letošním zahajovacím filmem se stal snímek Jak jsem se stal komikem, barvité společenské drama, ukazující, že odchod bez ohlédnutí za sebe není vždy tím nejšťastnějším řešením. Alespoň ne dlouhodobě.

Stand-up komik Juha si užívá své místo na výsluní, vystoupení mívá pravidelně vyprodané, diváci ho milují. Po nabídce na akci v jeho rodném městečku se Juhovi vynořují vzpomínky, které sám zakopal pod povrch, když své město opouštěl. I přes prvotní odpor si Juha uvědomí, že prostředí, ve kterém vyrůstal, zdaleka nebylo ideální, a že kostlivci, které při odchodu zanechal ve skříni, jsou jeho současné osobnosti blíž, než se zdá.

Režisérka Rojda Sekersöz, která stojí za úspěšným young-adult seriálem Mladá modrá krev z produkce Netflixu, sází ve svém druhém celovečerním filmu na dvě časové roviny. Ty se jí po celou dobu příjemně dlouhé, devadesátiminutové, stopáže daří nenásilně prolínat. Větší důraz je zde, logicky, dáván Juhově příběhu z dětství, který popisuje dospívání ve Švédsku v 70. letech.

Mladý Juha zažívá všechna úskalí, které teenagery trápí a afektují.Že dospívání nebylo žádný med nemusí divák zjišťovat dlouho. Mladý Juha zažívá všechna úskalí, které teenagery trápí a afektují – dysfunkční rodina, šikana od spolužáků, snaha se zavděčit, zapírání vlastní osobnosti. Na rozdíl od dnes populárních zpracování těchto těžkých témat se protagonisti ve filmu nesnaží řešit situaci s pomocí ostatních – nemají na to žádný prostor. Vyrůstání v uzavřené, nechápavé společnosti, kde je popularita ve skupině za cenu ztráty identity nejdůležitější, vede neúspěšné bojovníky k radikálním krokům, které režisérka podává intenzivním, náročným způsobem.

A že s vytěsněním vzpomínek problémy odcházejí? Pravý opak režisérka vysvětluje ve velice silné scéně setkání dospělého Juhy a jeho „kamaráda“ z dětství, kde pochopí, že řešení konfliktů a žádost o pomoc by vyřešily rozpory, které měl jako teenager Juha sám se sebou, a mohl tak předejít mnoha událostem, které se spíše neměly stát.

Linka o Juhově talentu ve stand-upu hraje spíše druhé housle, nedá se však říct, že je to na škodu. Konec je předvídatelný, pozorný divák jej odhadne už v necelé půlce filmu. I přes tyto nedostatky je švédské drama solidním příspěvkem do současné severské kinematografie, a svým tematickým zasazením určitě některé diváky dokáže chytnout za srdce lépe než mnohé projekty současné popkultury.

„Rád se předvádím, a to mě odsuzuje k záhubě!“

Některá shledání po letech rozhodně nejsou radostná

Pravé kamarádství se dobře přehlíží