Recenze Takové to léto: Působivé scény dramatu pohřbívá pomalý styl vypravování, který funguje téměř jako ukolébavka

„Žádný závěr není.“

Za snímkem stojí kanadský režisér Denis Côté, který se proslavil například filmy Antologie města duchů nebo Curling. Hned na úvod je potřeba varovat, že jeho styl je velmi specifický a nesedne úplně každému.

Tři hypersexuální ženy se zúčastní experimentu, který nemá za cíl je vyléčit, ale chce zkoumat všemožné situace i emoce. V klidném domě u jezera poblíž Montrealu mají dobrovolně strávit 26 dní. Na vážnou Léonii, impulzivní Eugénii a neustále flirtující Gaëlle alias Geishu dohlíží ambiciózní terapeutka Octavia a sociální pracovník Sami.

Film se odvážně pouští do tématu, které není tak obvyklé, za což si zaslouží pochvalu. Na druhou stranu se do něj příliš neponořuje a zkoumá ho jen tak na povrchu. Pravděpodobně kvůli tomu, že tvůrce nechtěl tuhle problematiku soudit. Spíše sám sebe i diváka pasuje do role pasivního pozorovatele. Potíž je v tom, že kvůli tomuto přístupu vyznívá dílo tak nějak do ztracena a nejde se zbavit dojmu, že něco postrádá.

Režisér si dal záležet především na zajímavém prostředí, v němž ukazuje různé prožitky.Víc, než o samotný příběh jde o způsob zpracování. Režisér si dal záležet především na zajímavém prostředí, v němž ukazuje různé prožitky. A kolikrát to jsou hodně extrémní zážitky. Třeba když Léonie za zvuků pomalé hudby popisuje, jak jí dělalo dobře, když na stavbě zažila sexuální radovánky rovnou s patnácti dělníky. Paradoxně je to jedna z nejpůsobivějších scén, protože ji herečka zahrála velmi přesvědčivě.

Divák celou dobu čeká na to, až se traumata tří žen začnou nějak řešit. Zatímco jedna je poznamenaná pohlavním zneužíváním, které zažívala v dětství od otce, druhá má potřebu neustále někoho ovládat a příběh třetí ani není příliš rozebraný, jen má neustále perverzní sexuální představy, se kterými si neví rady. Žádné rozklíčování jejich potíží se ovšem bohužel neděje.

V důsledku toho působí dílo spíše jako nějaký dokument, během kterého se jen přihlíží na to, jak jejich pobyt probíhá. A že je to dost klidná podívaná, u které se nepříliš zaujatému divákovi klidně může snadno stát, že usne. Jen se během ní občas mihnou nějaké nevysvětlené flashbacky, které mají přiblížit minulost Léonie, Eugénie a Geishy.

Poněkud zvláštní je také způsob natočení. Kamera velmi často zabírá tváře jednotlivých postav skutečně hodně zblízka, takže divák vidí každou jemnou emoci v tváři. Navíc jsou jednotlivé scény většinou poměrně dlouhé. I když to bezpochyby má nějaké své kouzlo, ne každý to dokáže ocenit. Zvlášť když se v dnešní době natáčí velké množství skutečně rychlých filmů.

Snímek Takové to léto je skutečně dost specifický a zaujme spíš náročnější diváky, kteří mají rádi hloubání v nitru složité lidské duše. Tomu odpovídá i pozvolný styl vypravování, během kterého není dáván důraz ani tak na příběh jako na jednotlivé emoce a psychologické pohnutky. Nicméně někdy jsou francouzské dialogy, mlčení a dlouhé scény tak pomalé, že to diváka začne nudit. Ačkoliv jde o zajímavé téma a tvůrce rozjíždí hned několik linek najednou, vlastně není ani jedna z nich pořádně vysvětlena nebo dokončena. V závěru nepřijde žádné kýžené rozhřešení, které by tomu celému dalo nějaký smysl. Kombinace tohoto všeho však způsobí s největší pravděpodobností to, že si za několik dní na tenhle počin ani nevzpomeneme.

Občas vám někdo vypráví příběh, na který se nedá vhodně reagovat.

„A teď z nás už budou navždy kámošky!“

Kdo má právo určovat hranici normálnosti?