Recenze Všechna ta krása a zabíjení: Dokument je více životopisem než propagací boje proti závislosti

Snímek, který mohl rozšířit povědomí o činnosti celého hnutí, pouze opěvuje jen jednu osobu.

Režisérka Laura Poitrasová nám představuje život úspěšné fotografky Nan Goldinové a její dlouholetý boj s farmaceutickou společností Purdue Pharma, která patřila bohaté rodině Sacklerových a zásobovala americký trh vysoce návykovým lékem proti bolesti. Goldinová byla jednou z obětí závislosti na něm a měla to štěstí, že z ní vyvázla. Následně založila hnutí P.A.I.N., aby vykázala jméno Sacklerů ze všech muzejních institucí a galerií, které sponzorovali. Materiálu je tu tedy víc než dost.

Nan Goldinová musela vyrůstat ve zvláštní rodině. Její starší sestra se potýkala s psychickými problémy a konflikty s matkou, a ukončila svůj krátký život sebevraždou. Nan to pochopitelně velmi ovlivnilo, a i ona brzy opustila domov, aby se odstřihla od vlivu rodičů. Ve filmu se hodně řeší kauzy 80. a 90. let, které se pěkně prolínají s tématy, která jsou aktuální a moderní i dnes: problémy LGBT komunity, drogy, toxické vztahy, devastující vlna onemocnění AIDS. 

Potácíme se neustále mezi vyprávěním o životě a kariéře Goldinové a snahou její organizace P.A.I.N.V určitých kruzích je možná známou umělkyní, ale nedá se označit za proslulou fotografku, kterou by znala široká veřejnost, rozhodně ne v Evropě. Potácíme se neustále mezi vyprávěním o životě a kariéře Goldinové a snahou její organizace P.A.I.N. O průběhu samotné její závislosti se téměř nedovíme, ani o příbězích dalších lidí ze sdružení. Bylo by to zajímavější a emotivnější než poslouchat historky o lidech z fotografií, se kterými někdy bydlela nebo chodila, nebo v jakém baru před čtyřiceti lety pracovala, aby měla na nájem. 

Dokument naplno využívá toho, že se může zaobírat velmi výraznou a silnou osobností, která má za sebou desetiletí tvorby a zajímavého života, a vše čím si prošla vedlo až k jejímu aktivismu. Absolutní soustředění na osobní život a práci Goldinové však překrývá význam toho, čeho se P.A.I.N. snaží dosáhnout. Kauze je věnováno minimum prostoru, a ještě velmi chaotickým způsobem. Alespoň jedno jediné interview s lékařem nebo odborníkem na závislosti by nám přineslo víc, než opakované skandování hesel a demonstrace. Místo faktů se tu sází na emoce a hysterii. V tomhle film působí velice “americky”. Na závěr se musíme ptát, zda nám přinesl více informací o dané problematice? Kromě zapojení Goldinové do něj prakticky vůbec, a tak jsme jako diváci a společnost ochuzeni o obrovský vliv, který toto dílo mohlo – a mělo – mít. 

Dokument se nikdy nepokusí nám ukázat jiný pohled na věc, byť jakýkoli. Jen papouškuje to, co říká Goldinová. Nesnaží se ji nikdy zpochybňovat, konfrontovat, nepokládá jí nepohodlné dotazy. Zanechává spoustu nezodpovězených otázek a nechá se pohltit její osobností, místo aby se soustředil na něco mnohem většího.

Snímek působí jako druh dokumentu, který je promítán v jedné z místností v muzeu, kterým procházíte. Na chvilku se zastavíte ve dveřích a pozorujete ho, ale pak pokračujete dál v prohlídce. Sám o sobě vůbec nic neříká, nechává mluvit jen Nan Goldinovou, především jejím vlastním uměním, ale má opravdu co říct široké veřejnosti? Bude diváky bavit dvě hodiny poslouchat o jejím divokém životě a osudech lidí, na kterých jí záleželo, ale my o nich nikdy neslyšeli? Spíše ne.

Nan svádí boj s větrnými mlýny.

Do svého života nám dá nahlédnout pomocí fotografií.

Z toho, co je skutečně důležité, ale uvidíme jen zlomek.