Recenze: Aznavour nám nabízí spíše tu líbivou tvář slavného šansoniéra

Snímek je víc jako líbivá pohlednice než realistický portrét složitého umělce.

Když hlas Charlese Aznavoura zaplnil koncertní sály po celém světě, málokdo dokázal odolat magnetické přitažlivosti muže, kterému se přezdívalo „francouzský Frank Sinatra“. Nyní se režiséři Grand Corps Malade a Mehdi Idir pokoušejí toto charisma přenést do životopisného dramatu, které slouží jako óda na kultovního šansoniéra. Film s dechberoucími záběry, rozsáhlou časovou osou a soundtrackem plným nezaměnitelných klasických skladeb slibuje, že zabrnká na strunu jak dlouholetým fanouškům, tak nováčkům. Dostojí však vznešenému odkazu, nebo naletí na známé nástrahy životopisných filmů?

Film sleduje život a vzestup ke slávě Charlese Aznavoura (Tahar Rahim) od jeho skromných arménských kořenů až po zářivé výšiny nejslavnějších koncertních sálů. Na pozadí Evropy 20. století sledujeme jeho boje jako dítěte přistěhovalců, tvrdou dřinu a pomalý vzestup na francouzské hudební scéně, i bouřlivý osobní život. Přítomnost osobností, jako je Edith Piaf, která hrála klíčovou roli v počátcích jeho kariéry, a pohledy na historické události, jako je druhá světová válka a genocida Arménů, dodávají vyprávění živý, nostalgický nádech. Není to jen životní příběh, je to historická exkurze do éry, která se vyznačovala houževnatostí, legendárními talenty a novátorstvím.

Děj se řídí převážně chronologickou strukturou a zachycuje Aznavourovo dětství a cestu od začínajícího umělce až po slavnou mezinárodní hvězdu.Děj se řídí převážně chronologickou strukturou a zachycuje Aznavourovo dětství a cestu od začínajícího umělce až po slavnou mezinárodní hvězdu. Je to ambiciózní počin vzhledem k obrovskému množství materiálu – vždyť jde o muže, který nahrál více než 1 200 písní v devíti jazycích, prodal 180 milionů alb a na jevišti vystupoval více než 70 let. Mezi nejzajímavější momenty patří jeho průlomová spolupráce s Edith Piaf, odvážná rezervace Carnegie Hall a jeho osobní triumfy i tragédie, včetně ztráty syna Patricka. Ačkoli jsou tyto momenty jistě působivé, neúprosné tempo filmu ponechává málo prostoru, abychom se zastavili a skutečně vstřebali dramatické a emotivní momenty. Snímek tak redukuje složité vztahy a klíčové události na pouhé body, kolem kterých se proženeme ve vysoké rychlosti.

Rahim dokonale vystihuje Aznavourovu fyzičnost a jeho charakteristická gesta. Neuchopitelné kouzlo Aznavourova charismatu, komplex z výšky a citová zranitelnosti se však reprodukuje hůře. Přesto je Rahimův výkon procítěný a jeho odhodlání z něj přímo čiší. Zda nás přesvědčí nebo ne, to už je na subjektivním vnímání, dělal ovšem co se dalo.

Kamera, o kterou se postaral Brecht Goyvaerts, poskytuje příjemnou podívanou a nese na bedrech velkou měrou břímě atmosféry filmu s ďábelským tempem. Každý záběr, od spoře osvětlených kabaretů Paříže čtyřicátých let až po oslnivé reflektory světových pódií, je pečlivě propracovaný. Dobové detaily, od kostýmů po kulisy, vtáhnou diváky do minulosti a evokují lesk i drsnost Aznavourova světa. Režiséři vnášejí do filmu autentický nádech mnoha hudebních vystoupení a plynule je zapojují do vyprávění.

Ale ne všechno, co se třpytí, je zlato. Scénář trpí přemírou úcty. Tón filmu je příliš zdvořilý a vyhýbá se temnějším a kontroverznějším aspektům Aznavourova života. Jeho nejistota, boj s rovnováhou mezi rodinou a kariérou a občasná arogance jsou sice naznačeny, ale nikdy nejsou plně prozkoumány. Výsledkem je životopis, který působí neúplně: spíše jako lesklá pohlednice než realistický portrét složitého umělce.

Celkově je Aznavour nádherně natočenou, s láskou vytvořenou poctou, která jistě potěší fanoušky legendárního zpěváka. Těm, kteří jeho tvorbu neznají, poslouží jako seznámení s mužem, jehož přínos hudbě a francouzské kultuře je nezměrný. Nicméně neochota filmu ponořit se do špinavějších, lidštějších aspektů jeho života v nás zanechává nedůvěru. Není to kousek, který zvládnul odhalit umělcovu duši.

Na své si přijdou fanoušci Aznavoura, milovníci francouzské hudby i všichni, kdo nostalgicky vzpomínají na pařížský půvab dob dávno minulých. Ti, kdo doufají v drsné, neokázalé zkoumání slávy a její ceny, možná odejdou zklamáni, ale co čekat, když se na snímku podílela umělcova rodina. Nakonec je Aznavour filmem, který stejně jako jeho živoucí předloha raději okouzluje, než aby konfrontoval. A i když nejde o nijak převratný snímek, je bezesporu srdečný – důstojná pocta skutečné legendě.

Přítomnost Edith Piaf dodá šťávu každému snímku.