Maria v říši divů.
Angelina Jolie jako legendární operní ikona Maria Callas v režii Pabla Larraína, muže, který má slabost pro nepochopené ženy s tragickými osudy (Jackie, Spencer). A pokud jste na tom stejně jako on, už teď by se vám mělo rozbušit srdce. Maria není obyčejný životopisný film, spíše opojný koktejl impresionismu a melancholie, který vás vybízí k tanci na nejasných hranicích mezi realitou a iluzí (či halucinacemi způsobenými léky na předpis). V současném světě, kde celebrity často zastiňují svou práci výstřelky, vzhledem a skandály, se Maria odvažuje položit otázku: co se stane, když se umění a umělec stanou neoddělitelnými? Může krása jejich tvorby někdy skutečně zastínit chaos jejich života?
Callas je nespolehlivá, ale fascinující vypravěčka svého roztříštěného životního příběhu. Film se odehrává v roce 1977 během posledního týdne života Marie Callas, a bere nás na návštěvu do mysli ženy, která ztrácí spojení s realitou. Paříž se stává surrealistickým hřištěm pro bloudící psychiku operní divy. Hádá se se svým věrným personálem, dopřává si nebezpečný koktejl prášků a představuje si, jak dokumentární štáb zachycuje každý její pohyb. Jako přízračné poznámky pod čarou ji pronásledují její dávné pletky s Aristotelem Onassisem (Haluk Bilginer). Snímek se nesnaží nám vtlouct do hlavy každý detail o Mariině životě, ale chce se naladit na to, jaké to nejspíš je, být umírající hvězdou.
Děj není lineární, je to mozaika vzpomínek a halucinací.Děj není lineární, je to mozaika vzpomínek a halucinací. Flashbacky na její bouřlivý románek s Onassisem dodávají emocionální strukturu, ale film milosrdně vynechává úplné vyprávění od kolébky až po hrob. Místo toho nám nabízí labutí píseň: poslední dny, které Callas strávila zápasem se svou minulostí, upínala se na časy, kdy ji všichni obdivovali. Soustředíme se na její intimní, často bolestnou snahu získat zpět svůj ztracený hlas, a to doslova i metaforicky. Není to uklidňující vyprávění, ale je nepopiratelně přesvědčivé.
Výkon Angeliny Jolie není ničím jiným než proměnou. Brava! Díky své křehké postavě a pronikavým očím Jolie vystihuje zranitelnost i nezdolného ducha operní legendy. I s drobnou figurou v okázalých kostýmech dokáže ovládnout celou místnost a s hvězdnou samozřejmostí pronášet panovačné repliky typu: „Objednejte mi stůl v kavárně, kde číšníci vědí, kdo jsem!“ Vůbec její fyzický projev, způsob, jakým se nosí, její pohyby na jevišti, vyjadřuje podstatu ženy, která žila, aby zářila na pódiu. Jolie tu ale není jedinou hvězdou. Larraínova režie je jako vždy odvážná a využívá Paříž jako snovou krajinu, která odráží rozpadající se duševní stav Marie.
Nepřekvapivě vyniká hudba. Larraín chytře kombinuje nahrávky vystoupení s vlastními vokálními příspěvky Jolie. Tento hybridní přístup zachycuje jak lesk Callas v jejích nejlepších letech, tak křehkost posledních dnů. Je to strhující srovnání, které podtrhuje tragédii hlasu oslabeného časem a okolnostmi.
Maria je pomalý, introspektivní film, který upřednostňuje atmosféru a charaktery postav před dějem. Uchvátí nás ovšem vybroušené herecké i pěvecké výkony, bujná vizuální stránka a nádech avantgardy. Maria je filmovou árií, kterou stojí za to zažít. Je to hořkosladká úvaha o umění a smrtelnosti, připomínka, že ani legendy nejsou imunní vůči neúprosnému běhu času. Není to jen film, je to přízračné rekviem za ženu, která žila a zemřela pro své umění a zanechala po sobě odkaz stejně silný, podmanivý a lehce strašidelný, jako její hlas. Ve svých nejlepších momentech nám Maria připomíná, že i když nám čas ubírá lesk, nemůže vymazat ozvěnu, kterou po sobě zanecháme.
Obětavé služebnictvo nakonec bylo jejími nejbližšími společníky.
Možná chvilku budeme mít problém vidět v Angelině Mariu, ale rychle nás to přejde.
Mají mě rádi, nemají mě rádi, mají mě rádi….?
Maria
Maria je pomalý, introspektivní film, který upřednostňuje atmosféru a charaktery postav před dějem. Uchvátí nás ovšem vybroušené herecké i pěvecké výkony, bujná vizuální stránka a nádech avantgardy. Maria je filmovou árií, kterou stojí za to zažít. Je to hořkosladká úvaha o umění a smrtelnosti, připomínka, že ani legendy nejsou imunní vůči neúprosnému běhu času. Není to jen film, je to přízračné rekviem za ženu, která žila a zemřela pro své umění a zanechala po sobě odkaz stejně silný, podmanivý a lehce strašidelný, jako její hlas. Ve svých nejlepších momentech nám Maria připomíná, že i když nám čas ubírá lesk, nemůže vymazat ozvěnu, kterou po sobě zanecháme.
- Hodnocení
