Recenze: Páv má nejasného hlavního hrdinu, který nás ale fascinuje a baví

Lehce absurdní snímek, který ale nemusí být od reality až tak vzdálený.

Jsou filmy o hrdinech, jsou filmy o padouších, a pak jsou filmy o lidech, jako je Matthias. Toto německo-rakouské černé komediální drama v režii Bernharda Wengera se pohybuje v oblasti společenské satiry a je vyzbrojeno mrtvolnou absurditou a hlavním hrdinou tak zdánlivě dokonalým, že by klidně mohl mít tovární záruku. Pod břitkým humorem a načančanou fasádou se však skrývá podivně dojemné zkoumání identity – co znamená být člověkem, když je celá vaše existence jen představením.

Matthias (Albrecht Schuch) je muž mnoha tváří, z nichž žádná mu nepatří. Je zaměstnancem firmy, která pronajímá vysoce profesionální společnost pro jakoukoli příležitost. A tím není myšlen podezřele atraktivní doprovod na třídní sraz po dvaceti letech. Potřebujete milujícího přítele, abyste zapůsobili na svého bývalého? Oddaného syna, abyste dostali v práci povýšení? Elegantní doprovod na uměleckou vernisáž? Matthias je váš člověk. Je to v podstatě živoucí profil LinkedIn, který si dokáže nastudovat každou roli. Problém? Je tak dobrý v předstírání, že jeho skutečná osobnost – ať už byla kdysi jakákoli – je teď na delší dovolené. Stejně tak jeho skutečná přítelkyně Sophia (Julia Franz Richter) má už dost chození s touhle schránkou připomínající člověka.

Když mu Sophia dá kopačky, Matthias čelí existenční krizi, která je větší než fronta v berlínské kavárně. Nejenže má problém orientovat se v životě bez scénáře, uvědomuje si, že možná vůbec žádné já nemá. V klasickém evropském arthouseovém stylu jeho sebezničující proces doprovází nahá jóga, nepříjemná společenská setkání a zvěřinec náhodných zvířat, která se zdají být mnohem lepší ve vyjadřování emocí než on. V jádru všeho je Matthias muž, který existuje proto, aby se líbil – ale za jakou cenu?

Svět, v němž Matthias žije, upřednostňuje prezentaci před autenticitou a vytváří společnost, v níž lidé zoufale touží vypadat šťastně, úspěšně a spokojeně, i kdyby měli zaplatit cizímu člověku, aby to za ně předstíral.Wengerův režijní styl působí jako milostný dopis dílům Yorgose Lanthimose a Rubena Östlunda, v němž se mísí precizní, odtažitá kamera se suchým humorem tak ostrým, že by mohl řezat sklo. Společenská kritika je zakomponována do samotné DNA filmu. Svět, v němž Matthias žije, upřednostňuje prezentaci před autenticitou a vytváří společnost, v níž lidé zoufale touží vypadat šťastně, úspěšně a spokojeně, i kdyby měli zaplatit cizímu člověku, aby to za ně předstíral. A Matthias? Je to zábavní pracovník, který uvízl na nekonečné směně a není schopen odejít ze své vlastní pečlivě vybudované fasády.

Schuch je srdcem a duší Páva a podává výkon, který vyvažuje komedii, chaos a smutek s momenty skutečného patosu. Díky jeho kontrolovanému výrazu, pečlivě vypočítanému šarmu a subtilnímu fyzickému výkonu je Matthias zároveň fascinující i hluboce tragický. Nemůžete si pomoct a fandíte mu, i když také vlastně nevíte, kdo je, zatímco se potácí ve společenských katastrofách jako porouchaný etiketní robot.

Film vyniká také svým dokonalým vizuálem. Výprava je studií chladné dokonalosti, Matthiasův nedotčený dům bez duše působí spíše jako špičkový showroom než jako domov. Každý předmět je upravený, každý prostor je bezchybný – protože stejně jako Matthias sám, všechno existuje proto, aby zapůsobilo, ne aby poskytlo pohodlí. V jedné obzvlášť pamětihodné scéně je uvězněn na avantgardní umělecké akci, kde jeho pokus o odchod zmaří naprostá společenská nešikovnost. Je to k popukání a zároveň dokonalé vystižení jeho krize: když žijete pro druhé, ztrácíte kontrolu nad vlastním příběhem.

Páv se rozhodně nečepýří zbytečně, má hodně co nabídnout. Zvlášť pokud máte rádi černý humor, společenskou satiru a existenciální krizi v přesně padnoucím saku. Je to inteligentní, stylový a kousavý film, který nastavuje zrcadlo současné společnosti usilující o dokonalost. S chutí nám připomene, že být sám sebou je někdy ten nejsložitější výkon ze všech.

Je důležité zanechat dojem.