Recenze: The Surfer je o osamělém muži a pláži, která kdysi něco znamenala

Film zapomíná být emocionálně poutavý nebo vypravěčsky uspokojivý. 

The Surfer je jako pohlednice z očistce: vybělená sluncem, pomačkaná a pasivně agresivně podepsaná: „Kéž bys tu byl, ale ne tak docela.“ Tento psychologický thriller, který natočil Lorcan Finnegan a v němž Nicolas Cage hraje v šortkách chodící existenciální krizi vyprahlou australským sluncem, začíná na pláži, která je cítit lítostí a polozapomenutým dětstvím. Luna Bay je místem, kam náš hlavní hrdina (beze jména, protože jména jsou pro lidi, kteří ještě mají identitu) táhne svého dospívajícího syna na surfařský výlet, který je má sblížit. Nicolas Cage, úžasně zdrženlivý v roli, která si přímo říká o maniakální výlevy, je The Surfer – muž, který se zoufale snaží získat zpět kdysi postavený hrad z písku svého mládí, který už dávno odplavil příliv dospělosti. Naneštěstí pro něj pláž okupuje testosteronová sekta maskující se za místní surfařský gang, vedená Scallym Juliana McMahona, který má znepokojivý šarm motivačního řečníka pomalu se měnícího ve vojevůdce.

Čas se ohýbá. Realita se tříští. Logika se sbalí a přestěhuje se do vedlejšího města.To, co následuje, není ani tak příběh jako spíš filmová seance. Surfař se snaží koupit dům svého dětství, odrazit smečku opálených sociopatů a znovu se sblížit se synem, který by byl nejraději doslova kdekoli jinde. To vše je natočeno ve snových, sluncem zalitých odstínech, které evokují vůni opalovacího krému a existenciální strach. Čas se ohýbá. Realita se tříští. Logika se sbalí a přestěhuje se do vedlejšího města. Nechybí rozhovory se záhadným tulákem, záblesky flashbacků a momenty, kdy si nejste úplně jistí, jestli je Surfař živý, mrtvý, má halucinace, nebo jen uvízl v metafoře lítosti nad životem, který měl být prožit jinak. Nebo tak něco?

Film někde na hranici přílivu zapomíná být emocionálně poutavý nebo vypravěčsky uspokojivý. Snaží se být duchovním bratrancem Klubu rváčů s pískem a otcovskými problémy, ale hraje si spíš na plážovou dovolenou, které se bohužel podlamují kolena pod tíhou ústřední metafory, která nikdy úplně nezapadne na své místo.

Cage podává vybroušený výkon v roli muže, který se rychle rozpadá. Jeho výkon naznačuje bolest, zmatek a potlačovaný vztek. Scénář mu však dává jen málo práce, nejasné trauma z dětství, bývalou manželku mimo obrazovku a obchod s nemovitostmi zamotanější než zápletka filmu Tenet. Finn Little jako syn vyzařuje ono chronické pubertální tiché pohrdání a McMahon přežvykuje své padoušství jako žvýkací tabák. Ale všechny postavy působí spíše jako figuríny ve vitríně než jako lidé. Archetypy místo duší.

Režie je hypnotická, ale stále více frustrující. Finneganovi jde zjevně víc o vytvoření symbolické melancholické básně než o vyprávění příběhu, a právě tady začínají problémy pěnit. Je to film, který si myslí, že nám nabízí hlubokou myšlenku. Jenže zaměňuje nejednoznačnost za hloubku a vypravěčský opar za uměleckou odvahu. Je to, jako by někdo vzal deník snů studenta filozofie, prohnal ho mixérem, přidal kapku toxické maskulinity a posypal nějakou halucinogenní drogou. Výsledkem je jakési terapeutické sezení na surfu, které ale přináší otázky, na které neodpoví, a odpovědi, na které se nikdo neptal.

O čem to celé je? O otcovství? O mužství? O marnosti honby za minulostí? Jde o kritiku naší společnosti či duchovní kocovinu pozdního kapitalismu? Pravděpodobně vše z výše uvedeného. Ale nakonec nás napadne, co by tahle podívaná mohla být, kdyby nám prostě jen vyprávěla nějaký zatracený příběh.

Kousek pro milovníky filmů, kteří rádi trpí ve stylovém tichu, kterým nevadí, když zápletka nepřináší výsledky, pokud je symbolika dostatečně hutná, aby se o ní dala napsat esej. Pokud máte rádi thrillery pomalé, nečitelné a nasáklé metaforami, navoskujte si prkno a svezte se na této vlně. Pokud však hledáte vzrušení, srozumitelnost nebo – nedej bože – zábavu, najdete poutavější program při sledování skutečných surfařů na YouTube. Protože v době, kdy The Surfer začne být zajímavý, už jste mentálně odpluli daleko na moře.

Jen málo věcí je horších, než machrující frajírci.

„Brý den, neviděli jste tady někde pointu?“

Divák si připadá úplně stejně ztracený jako hlavní hrdina.