Recenze: F1 je blockbuster se vším všudy, jen ne s brzdami

Rychlost, šrámy minulosti a šarm, co nestárne.

F1 režiséra Josepha Kosinského není film, ale dvouapůlhodinová reklama na všechno, co voní po benzínu, testosteronu a dobré kameře. Brad Pitt tu hraje starého pilota s prošlým datem expirace a výrazem muže, co se už smířil s tím, že svá nejlepší léta vidí jen ve zpětném zrcátku. Ale když se posadí zpátky za volant, začne se dít něco mezi comebackem století a akčním orgasmem. Než stihnete zabořit ruku do popcornu, motory řvou, Zimmer trápí smyčce a vy se divíte, jak jste se ocitli uprostřed filmového závodu se zrychleným tepem, aniž byste se kdy o auta zajímali.

V hlavní roli Brad Pitt coby Sonny Hayes, bývalý zázračný jezdec devadesátek, kterého jeden nešťastný karambol poslal z titulních stránek na vedlejší tratě a k nejasnému existenciálnímu toulání po světě s příchutí baget z benzinky a lítosti. Když se po dekádách v zapomnění vrací do Formule 1, není to pro slávu ani peníze, nýbrž kvůli něčemu daleko komplikovanějšímu: snaze zjistit, jestli ještě něco znamená, a jestli mu zvuk motoru může znovu rozbušit srdce.

Návrat mu nabídne Ruben Cervantes, v přepychových sakách oblečený Javier Bardem, který z vedení upadající stáje zoufale volá o pomoc. Pomoc má podobu ikonického ex-pilota s vráskami na čele i na duši. Jenže na trati už dávno nejezdí dinosauři. Vedle Sonnyho nastupuje do kokpitu Joshua Pearce, mladý vlk se zářivým úsměvem, rychlými reflexy a mozkem naladěným na simulátory, algoritmy a Instagram. Damson Idris mu propůjčil všechnu aroganci začátečníka i vnitřní trému, co je typická pro někoho, komu teprve začíná docházet tíha reálné odpovědnosti. A mezi těmito dvěma muži, dvěma érami motosportu, a dvěma filozofiemi života, se odehraje souboj o smysl toho všeho, nikoli jen o vítězství.

Na první pohled to celé zavání recyklovaným Top Gunem na kolech, ale F1 má pár es v kapse. Předně: natáčelo se během skutečné sezony, Brad a Damson si sedli do reálně upravených formulí a srdce diváka se rozechvěje víc než při výsledcích voleb. Kamera Claudia Mirandy je chirurgicky přesná, ale zároveň dostatečně poetická na to, aby každou zatáčku proměnila v existenční otázku. Hudba Hanse Zimmera? Elektronická opera s nádechem apokalypsy, která vás bičuje v rytmu startovacího semaforu.

Ale pozor, kdo čeká záporáka, dostane vnitřní démony. Tady se nehraje na rivaly z jiných týmů, protože žádný Max Verstappen se nechtěl stát filmovým padouchem. Takže veškeré tření vzniká uvnitř stáje: mezi generační pýchou, osobními traumaty a jedním zamilovaným (ale decentně servírovaným) pohledem na Kate McKenna v podání Kerry Condon, první ženskou technickou inženýrku týmu.

Scénář není žádný vítěz Grand Prix originality. Naopak, jede dobře známou trasu: padlý hrdina, mladý talent, osobní krize, souhra, triumf. Ale Kosinski jede bez karambolů.Scénář není žádný vítěz Grand Prix originality. Naopak, jede dobře známou trasu: padlý hrdina, mladý talent, osobní krize, souhra, triumf. Ale Kosinski jede bez karambolů. Dialogy občas zní jako motivační nástěnka pro manažery („Když prohraješ, možná vlastně vyhraješ“), ale herci jim dávají sílu. Pitt hraje s noblesou někoho, kdo se nebojí vypadat unaveně a zranitelně. Idris je přesně ten typ soupeře, který vás štve, protože je dobrý. A Condon? Přesná, suše vtipná a nepostradatelná.

Přesto se nelze zbavit pocitu, že jsme mohli dostat víc. Při takové produkci, přístupu k reálným závodům, hercům a technologiím by člověk čekal i něco navíc než jen efektní jízdu. F1 je často jako parádní oblek: šitý na míru, blyštivý a padnoucí, ale uvnitř je pořád jen obyčejný člověk. Ale nezlobte se na film, který vám na dvě a půl hodiny dá iluzi rychlosti, úspěchu a šance na vykoupení. F1 totiž v jádru není o autech. Je to meditace nad tím, jestli máme ještě právo snít, i když nám došel dech, čas a sponzoři. Sonny Hayes je ten typ hrdiny, co už dávno ví, že vítězství nic negarantuje. Ale stejně se postaví na start, protože jízda je to jediné, co ještě dává smysl.

Utíkejte do kina, pokud si libujete v epických návratech, třenicích plných testosteronu, a přitom vás dojímá tiché přátelství dvou mužů, co vlastně jen milují co dělají. Ale pokud vás iritují filmy o Barbie a Minecraftu, co moc voní po vlivu marketingového oddělení a sponzorech, tady si možná vyškubete poslední vlasy už v polovině. I když to není úplně originalitou dechberoucí jízda, pořád byste si ji neměli nechat ujet. Vítězství možná není jisté, ale styl, jakým se k němu jede, je zatraceně působivý.

„Nalijme si čisté vody, na tuhle práci jste docela starý.“