Recenze Pod parou: Film se hodně drží originálu, ale pro českého diváka je přístupnější

Chlast po česku.

Dánští tvůrci Thomas Vinterberg a Tobias Lindholm způsobili před pěti lety velké pozdvižení, když uvedli dílo Chlast. Snímek získal mnoho ocenění včetně Oscara v kategorii Nejlepší cizojazyčný film. Není příliš překvapivé, že jakmile jde o testování hranic alkoholu, Čechy taková premisa zaujme. Švandovo divadlo dokonce připravilo ve spolupráci s jedním z původních autorů vlastní představení. Teď přišla na řadu také filmová adaptace, jen tentokrát s ženským obsazením.

Parta čtyř středoškolských učitelek testují v praxi kontroverzní teorii norského psychiatra Finna Skårderuda. Ten jednou vyřkl teorii, že každý člověk má v krvi o půl promile alkoholu méně, než by měl mít. Pokud tento deficit doplní, výsledkem má být větší kreativita, uvolnění a celkové zlepšení výkonů.

Učitelka Martina v podání Hany Vagnerové představuje českou verzi Madse Mikkelsena. Jejími kolegyněmi jsou matematikářka Nikol (Alžběta Zea Ferencová), učitelka občanské výchovy a pěveckého sboru Petra (Judit Pecháček) a tělocvikářka Vlasta (Zuzana Bydžovská). Jednoznačně nejlepší výkony pak podávají Hana Vagnerová a Zuzana Bydžovská, jejíž postava dostává mnohem více prostoru než její dánský protějšek.

Problémem i předností zároveň je to, že se scenárista Roman Olekšák a režisér Rudolf Biermann přesně drží původní adaptace.Problémem i předností zároveň je to, že se scenárista Roman Olekšák a režisér Rudolf Biermann přesně drží původní adaptace. Díky tomu se k českému divákovi dostává příběh s velmi zajímavou myšlenkou, který je mu navíc přesně ušitý na míru. Snímek se natáčel především v Mikulově a jeho okolí, takže můžeme sledovat malebné scenérie tamní přírody a specifické prostředí této vinařské oblasti.

Na rozdíl od dánské verze je toto dílo plné barev a světla. Přívětivější je také způsob vypravování, který většinu situací přesně vysvětlí. Život postavy Madse Mikkelsena působí jen jako jedna ponurá změť, kterou divák sleduje ve zkratkách. Jen na konci to rozjede o dost víc než Hana Vagnerová a jeho závěr je mnohem jednoznačnější než její.

Na druhou stranu, pokud znáte Chlast, může vás Pod parou chvílemi vlastně dost iritovat. Ačkoliv proběhla invence v proměně mužských hrdinů na ženské a některé další změny, tvůrci se velmi zarytě drží původního scénáře. A to doslova. Přehnaně velké množství dialogů je jako přes kopírák, takže můžete zažívat pocit intenzivního déjà vu. Třebaže původní dílo funguje velmi dobře, působí až smutně, že se tvůrci nesnažili vymyslet něco vlastního.

I když jde o vážné téma, je zpracováno s určitou lehkostí, která ale nesnižuje jeho závažnost. To podporuje také dobře zvolená hudba. Za zmínku určitě stojí píseň Svaz českých bohémů od kapely Wohnout, kterou si hrdinky za doprovodu piana vesele prozpěvují během nočního tahu. Díky takovým momentům může být film pro někoho přístupnější než tíživá poetika původní verze.

Pod parou je povedený remake, který těží z osvědčeného scénáře a solidního obsazení. Přestože se nepouští do výraznějších experimentů, nabízí řadu silných momentů a přirozenou chemii mezi herečkami, z nichž jednoznačně nejvíc vyniká Zuzana Bydžovská. Atmosféra snímku se drží na hraně mezi dramatem a tragikomedií. Pro diváky, kteří neznají originální Chlast, půjde o svěží zážitek s důležitým poselstvím. Pro ty ostatní nabídne zajímavé srovnání s tím, jak se univerzální téma závislosti dá vyprávět v jiném kulturním a genderovém kontextu.

 Holky to ve filmu pořádně rozjedou.

 „Vracím se domů nad ránem, kvalitním vínem omámen…“

Experiment, který se postupně dost zvrtne.