Recenze: Na druhé straně léta je tajemná pohádka o přátelství a hledání sebe sama 

Přes všechnu tu atmosféru se nedá přehlédnout, že příběh není tak hluboký.

Na českém filmovém rybníčku se objevila loďka, co nás zve na coming-of-age plavbu po hladině tajemna. Vypadá to jako pohádka o hledání sebe sama, kde se kamarádky koupou v přehradě a v metaforách, ale většinu času je to spíš klidné pádlování než opravdová bouře emocí. A to je na jednu stranu uklidňující, na druhou trochu škoda.

Příběh je jednoduchý: léto, voda, dvě dospívající kamarádky a odpočet posledních společných dnů před odjezdem jedné z nich za oceán.Příběh je jednoduchý: léto, voda, dvě dospívající kamarádky a odpočet posledních společných dnů před odjezdem jedné z nich za oceán. Jediné, co mají, je teď a tady, poslední společné chvíle na chatě. Mezitím řeší vlastní měnící se těla, komplikované rodinné vztahy a zákaz jít na párty, což by pro ně byl rituál dospělosti. A pak je tu tajemná tůně. Magické místo, které je snad symbol očisty či klíč k jejich proměně? Může hrdinky přenést někam, kde bude určitě líp. Jenže existuje vůbec takové místo? A co když není o tolik jiné než to, odkud utíkáme?

Herecké osazenstvo nám dovolí uvěřit každé větě. Gesta, pohledy i drobné úsměvy mladých hereček jsou uvěřitelné a dávají postavám život, i když scénář jim často nedopřává víc než náznaky. Zvláště Eliška Bašusová ve své roli je přesně ten typ otrávené, ale laskavé starší sestry, která má sama dost vlastních problémů. Dialogy jsou moderní, občas až školácky přímočaré, ale nikdy ne trapné. Znějí autenticky, i když zazní sprosté slovo, a ono zazní. Režie se snaží o snovou atmosféru, kamera se mazlí s lesy a vodou, až skoro cítíme komáří štípance a zatuchlý ručník. Vojtěch Strakatý dokázal natočit konec léta tak, že diváka symbolicky pálí ramena, jenže samotné vyprávění se nikdy nevydá do hloubky, na kterou nás navnadí.

Hudba se drží minimalistické nálady a podporuje melancholii, ale stejně jako děj nedojde k žádnému skutečnému vrcholu. Všechno zůstane v jemném, až příliš klidném tónu. Pokud ale chcete, aby vás film skutečně vzal za ruku a odvedl někam, kde problémy hrdinek nebudou jen nevyslyšeným šepotem, budete asi zklamaní. Jizvy ani bulimie se nikam neztratí, místo skutečné katarze dostaneme jen decentní „aha moment“, který má naznačit, že hrdinky pochopily, co je důležité. Jenže co to je? Film na to nedává odpověď. Prostě nás nechá stát u břehu a dívat se, jak se hladina zase zavře a život běží dál.

Na druhé straně léta má atmosféru, ale chybí mu údernost. Je to film jemný, tichý, až příliš bezpečný. Pokud hledáte vizuálně působivý obraz dospívání a nevadí vám, že k opravdovým ranám se nikdo neodváží, budete spokojeni. Film se ale nedotkne skutečně bolestivých míst, nedá vám pocit, že jste s hrdinkami něco opravdu prožili, jakoby ta skutečná podívaná zůstala někde pod tou hladinou jezírka, kam se film nikdy neodvážil vstoupit.

Obyčejné chvíle jsou někdy těmi nejkrásnějšími vzpomínkami.

Jak se smířit se změnami, které život nepřetržitě přináší a které nejde ovlivnit?

Někdy je to nejlepší místo, kde můžeme být, právě tady, i když to bolí.