Recenze: Franz není ani zajímavý ani poučný, spíše je to nešťastná parodie

Jestli hledáte film, který by vás donutil cítit a přemýšlet, tak tohle není on.

Režisérka Agnieszka Holland se rozhodla natočit životopisný film o Franzi Kafkovi v podobě čehosi mezi experimentem, kabaretem a postmoderní estrádou. Ale v jádru je to spíš zmatené divadýlko, kde Kafka připomíná figurínu v muzeu voskových figurín, jen občas posunutou o pár století dopředu či dozadu.

Příběh je jednoduchý, a přitom neuvěřitelně překombinovaný. Vidíme nekompletní průřez jeho krátkým životem, pokusy o vztahy, ale především neutuchající otcovskou tirádu, která se vrací tak často, že si divák začne myslet, že Kafka ani nic jiného nezažil. Ostatně, podle Holland je Kafka především obětí tyranského tatínka. Je to jako dívat se na rodinné album, kde někdo vytrhal všechny stránky kromě těch, kde Hermann Kafka kouká přísně přes stůl.

Obsazení působí, že chtělo udělat maximum, ale nebylo co zachraňovat. Idan Weiss jako Kafka sice vypadá, jako by mu tvář vytesali podle dobových fotografií, ale herecky působí spíš jako promlouvající busta. Bolest, nejistota a genialita se nikdy nedostanou zpod povrchu, spíše máme pocit, že se u Franze rozvíjí vážná duševní choroba. Zato Peter Kurth coby otec působí, že hraje ve filmu úplně jiného žánru, v hororu o rodinné tyranii, kde hlavní rekvizitou je husí stehno a křik. A ženy kolem Kafky? Ty se tu mihnou, abychom si je mohli odškrtnout, ne jako skutečné lidské postavy.

Scénář Marka Epsteina se snaží být „kafkovský“: prolínají se časové roviny, postavy občas mluví přímo do kamery, objevují se moderní turisté v pražském muzeu. Jenže místo toho, aby film vyvolával pocity zneklidnění a absurditu, působí jako špatná powerpointová prezentace, kde se někdo vyřádil na přechodových efektech. Kafka Burgery, koketování s čtvrtou stěnou, to vše dohromady působí jako zoufalý výkřik „Podívejte jak jsme originální!“ Ale nevzbuzuje to v nás žádné emoce. Hudba i kamera se snaží držet tempo, ale spíš zrychlují zmatek. Tu blikne moderní indie skladba, tu se ozvou ponuré tóny, a mezitím postavy přebíhají z místnosti do místnosti, jako by Kafka žil v únikovce a každou chvíli měl najít další klíč. Atmosféra se snaží být nervydrásající, ale náš dojem zůstává povrchní, protože z toho všeho nevzniká nic jiného než chaos.

Holland měla sice odvahu nepodrobit se klasické biografické formě, jenže odvaha sama o sobě nestačí.Největší problém filmu je ovšem ten, že nepřináší nic. Divák, který zná Kafku, se nic nového nedozví. Divák, který ho nezná, se taky nic nedozví, maximálně že měl nesnesitelného otce. A přitom by bylo krásné, kdyby někdo místo tohoto kaleidoskopu prostě vzal jeho díla a poskládal je do vizuální koláže, kde by se literární noční můry rozběhly po plátně. To by bylo kafkovské. Tohle je jen napodobenina, která se bojí vlastního stínu.

Holland měla sice odvahu nepodrobit se klasické biografické formě, jenže odvaha sama o sobě nestačí. Když místo příběhu nabídnete zmatek, místo emocí opakování jednoho tématu a místo vhledu jen prázdné ruce, vychází z toho nuda, a to nejhorší, když se divák snaží proniknout k jádru, ale nakonec jen sleduje vlastní hodinky.

A tak je Franz možná pro ty diváky, kteří milují experiment za každou cenu a nevadí jim, že nic neříká. Ale jestli hledáte film, který by vás donutil cítit, přemýšlet, nebo aspoň pochopit, proč se slovo „kafkovský“ stalo univerzálním pojmem, tak tohle není on. Je to jen nechtěná ironie: film o Kafkovi, který se snaží být kafkovský, ale končí jako jeho vlastní parodie. Možná by Kafka sám měl z tohohle filmu radost, ne proto, že ho zachytil, ale proto, že dokázal, že ani po sto letech Kafkovo jméno nedokáže nikdo zkrotit. Možná vždycky zůstane nedostižné a neuchopitelné.

Můžeme se pokochat alespoň dobovými kostýmy a architekturou.

Franz coby svůdník intelektuál.

„A teď ti povím pohádku o pánovi, co se proměnil v brouka…“