Recenze Žena z kajuty č. 10: Vyšetřování možné vraždy na vlnách hysterie

Podívaná hezky zabalená, lehce pitomá a neškodně zábavná.

Na moři se člověk dozví hodně o sobě. Třeba to, že i když si myslí, že se veze na luxusní jachtě, může klidně skončit v přepychové pastičce. Žena z kajuty č. 10 chce být thriller, temný, rafinovaný, ale oslní nás asi jako rande ze seznamky, na kterém rychle zjistíme, že protějšek s úpravami svých fotek nešetřil. Je to sice stylová plavba v zajímavé společnosti, ale rozluštění záhady přijde tak rychle, že jsme ještě ani nestihli být napjatí. A tak si říkáme, že možná bylo lepší zůstat u staré dobré Agathy Christie, která alespoň moudře nechává rozlousknutí zápletky až na konec.

Jenže místo vlnobití napětí přichází leda tak jemné vlnky.Příběh začíná slibně. Novinářka Lo Blacklock, křehká, úzkostná a s minulostí, kterou by i Freud rozpitvával s nadšením, dostane šanci napsat reportáž z luxusní jachty. Na palubě bohatí lidé, přehnaná etiketa, tichá konverzace, pohrdavé pohledy, bublinky a úsměvy, které smrdí penězi. Jenže už první noc se Lo stane svědkyní něčeho, co by rozklepalo i kapitána Titanicu: vidí, jak někdo spadne přes palubu. Nejspíš. Nebo to byl sen? Halucinace ze stresu? Na palubě nikdo nechybí. Klasický start, kdy si divák říká „tak a teď to začne“. Jenže místo vlnobití napětí přichází leda tak jemné vlnky a hlavní hrdinka se vytáčí do takových hysterických scén, že by i Sherlock Holmes raději skočil na záchranný člun.

Lo je zbytečně hysterická, ne proto, že by neměla proč, ale protože její způsob, jak dostat z lidí pravdu, nepřipomíná práci chytré novinářky. V jednu chvíli se jí divák snaží fandit, v další už si jen tiše přeje, aby ji někdo z lodi vykázal, což by ostatně nebyl vůbec problém… že by jedna z děr ve scénáři? No, řekněme, že kdyby tenhle scénář byl loď, ani by se nedostal z přístavu.

Keira Knightley v hlavní roli se ale snaží, jak může. Její Lo má charisma a zranitelnost, a i když občas hraje víc očima než hlavou, nese film na svých křehkých ramenou s noblesou zkušené herečky. Guy Pearce hraje jako obvykle muže, kterému by člověk nevěřil ani počasí, natož charitu, a Hannah Waddingham přináší tolik dekadentní energie, že by klidně mohla svým sarkasmem odpalovat ohňostroje. Bohužel, film má ten starý hollywoodský syndrom: když vidíte slavné jméno ve vedlejší roli, je třeba mít se na pozoru…

Režisér Simon Stone má dobré oko pro atmosféru, všechno vypadá jako katalog výletů pro milionáře, kamera je hladká jako povrch sklenky šampaňského, střih je svižný, možná až moc: film má sotva čas dýchat, natož budovat napětí. Tempo připomíná pasažéra, který si spletl výlet s útěkem. A hudba? Ta se snaží být dramatická, ale většinu času jen decentně varuje, že by se něco mohlo dít, i když se nic neděje. Dialogy občas dávají smysl, občas jen předstírají, že ho dávají. A zápletka? Taková, jakou by člověk čekal, kdyby film vznikl v 50. letech. Mysteriózní vražda v uzavřeném prostoru s omezeným počtem podezřelých, krásná žena, které nikdo nevěří, a všichni se tváří, že se nic nestalo.

Není to žádný Hitchcock, ale přesto není film ani nekoukatelný, ani nesnesitelně hloupý. Je třeba se na něj podívat jednou, bez přemýšlení, a užít si herce naplno. Když se necháte unést atmosférou a luxusem, Žena z kajuty č. 10 je ve srovnání s jinými netflixovskými počiny celkem fajn: hezky zabalená, lehce pitomá a neškodně zábavná. Má styl, má herce, má potenciál, jen nám nepřinese napětí a rozhodně žádné vzpomínky.

Je nač se dívat: venku i uvnitř.