Recenze Predátor: Nebezpečné území je báječně temná, zábavná, originální a přístupná akční sci-fi

Jak být citlivou bytostí, když váš nejoblíbenější módní doplněk jsou páteře vašich nepřátel?

Nový Predátor otevírá dveře těm, kteří o této sérii třeba nikdy ani neslyšeli, zpřístupňuje ji, ale ne za cenu lacinosti. Nebezpečné území není návrat ke kořenům, žádná nostalgická výprava pro ty, kteří stále věří, že svaly řeší vše. Je to spíš film o tom, co se stane, když se vesmírný zabiják musí naučit nebýt jen mašinou na trofeje. Takový drobný existenciální paradox s klikajícími čelistmi.

Příběh začíná u mladého Yautji jménem Dek, tvora z rodu, který po staletí adoruje silové řešení jakýchkoliv dilemat. Dek je označen jako slabý, nedostatečný, zbytečný kus genetického materiálu, a tak se ocitá na planetě Genna, aby odsud přinesl cennou trofej. Jenže Genna je místo, kde i tráva dokáže zabíjet. Stromy mají náladu zotročit, sežrat nebo přinejmenším rozdrtit vaši lebku a hmyz tu funguje jako jednorázové granáty. Všechno žije pouze proto, aby vás to mohlo rozřezat, napíchat, roztrhat nebo alespoň emocionálně ponížit. A Dek se tu mění v dalšího tvora, který se jen snaží nezemřít s přílišnou ostudou.

Když je monstrum v centru, publikum najednou fandí tomu, kdo dřív stál mimo sympatie, a je to výměna, která mění jak úroveň napětí, tak morální osu příběhu.Poprvé v historii franšízy je Predátor opravdovým protagonistou, ne jen nepřátelskou hrozbou. Ten posun není kosmetický. Když je lovec hlavní postavou, mění se i perspektiva vyprávění: už to není „muž proti monstru“. Nutí nás cítit jeho selhání, hanbu a pomalé probouzení empatie, takže i samotné rituály Yautjů ztrácejí povrchní glorifikaci a stávají se něčím k přehodnocení. To je důvod, proč film tolik boří naše očekávání: když je monstrum v centru, publikum najednou fandí tomu, kdo dřív stál mimo sympatie, a je to výměna, která mění jak úroveň napětí, tak morální osu příběhu. A konečně: scénář udělá radikální krok tím, že v podstatě vyřadí lidi z centra dění, žádní lidští hrdinové, žádné lidské oběti, celý děj dává prostor mimozemským perspektivám a tím nás směřuje úplně jinam – klidně k pokračování, které už nemusí mít s naší Zemí nic společného.

Takže Dek bude celou dobu bez parťáka? Jako správný Predátor by měl být, ale najde Thiu. Půlku androida v podání Elle Fanning, která se stane jeho sebevědomou učitelkou jako pětileté dítě a osobní kouč, který neví, že svět je krutý, zároveň. Učí Predátora empatii způsobem, jakým jiné filmy učí hrdiny ovládat meč. A do toho tu máme záběry jako z dokumentu National Geographic, kdy detailně poznáváme smrtící planetu a její pozoruhodné rostliny i tvory.

Snímek je tak podivnou kombinací buddy komedie, příručky přežití a vesmírného westernu. On ji nosí na zádech, ona mu vysvětluje pojmy, kterým se Dek jen směje. Mezi výbuchy, útěky a useknutými končetinami se odehrává cosi tichého – přestavba identity. Yautja kultura je po generace definovaná tím, že cítit je slabost. A zde je film odvážný: ukáže, že slabost může být síla. Ale nebojte, nesedíme na semináři z antropologie predátorských kultur. Akce je stále krvavá, zuřivá, důvtipná. Žádné sterilní CGI piruety, ale poetická brutalita, kde se létající orgány mísí s humorem a rytmem, který překvapivě funguje.

To vše však není bez slabin. Už samotný přístup a polidštění Predátora může někoho smrtelně urazit, a nemusí to být nutně Dekův otec, fanoušci původních Predátorů budou možná trpět. Tohle není film o tom, jak hrdina s bicepsem větším než vaše hypotéka bojuje s monstrem v džungli. To je film o tom, jak monstrum zjišťuje, že možná nechce být monstrem. Někdo to přijme jako evoluci. Někdo jako znevážení posvátné klikací identity. A přestože se vizuálně jedná o pastvu pro oči, takového drsného Avatara, občas je film potemnělý tak, že nevidíte nic.

Kdo by to byl řekl, že nejodvážnějším filmem o Predátorovi bude ten, kde se učí být… lidským? Možná jsme opravdu vstoupili do nové éry lovu. Snímek nám neříká, co si máme myslet. A to je v době, kdy většina filmů vysvětluje každé rozhodnutí postav jako kdyby divák měl místo mozku sedlčanský hermelín, překvapivě osvěžující. Predátor už není jen lovec, je bytostí, která poznala, že síla se neskrývá v zabíjení, ale v pochopení. Pro fanoušky staré školy, kteří stále čekají klasického Predátora, může být tento film šok. Humor, emoce? Ano, to všechno tu je, a možná trochu moc. Ale diváci, kteří hledají akční sci-fi s duší, monstra kterým dokážou rozumět, ti si naplno užijí krvavý souboj se smrtící planetou i vlastními předsudky.

Na této planetě je Predátor minimální hrozbou.