Umění může otevřít dveře k odpuštění.
Snímek Citová hodnota je jako starý rodinný dům, který na první pohled stojí pevně, ale při bližším pohledu si všimnete prasklin ve zdech, skřípání podlah a míst, kde se tapeta odlupuje přesně tam, kde se kdysi nejvíc mlčelo. Joachim Trier nenatočil melodrama o smíření, ale pitvu citů prováděnou s chirurgickou přesností a občas i s černým humorem, který se objeví přesně ve chvíli, kdy už je ticho nesnesitelné. Je to film, který vás nechá smát se i cítit provinile za ten smích, protože některé rány osudu prostě nejsou vtipné – ale bez ironie by se nedaly přežít.
Příběh se rozbíhá nenápadně, skoro jako když nám na mysli vytane nepříjemná, dávno zapomenutá vzpomínka. Jsou tu čtyři ústřední postavy. Gustav (Stellan Skarsgård), slavný stárnoucí filmový režisér, se po letech vrací do života svých dvou dcer. Ne proto, že by našel ztracenou otcovskou lásku někde mezi starými scénáři, ale proto, že napsal nový. Scénář o rodině, o domě, o minulosti, která nikdy nebyla uzavřená a v srdcích jeho dcer ani zahojená. V jeho očích je to umění, v očích jeho dětí další pokus převyprávět jejich bolest po svém. Nora (Renate Reinsve) je hvězdná herečka s drásající trémou, která dokáže na jevišti hýřit emocemi, ale v soukromí ji sžírá úzkost nikdy nepřeboleného rozpadu rodiny. Agnes (Inga Ibsdotter Lilleaas), mladší, pragmatičtější, ukotvená ve vlastní milující rodině a akademickém světě, která prožila jiný druh dětství – ve stejných podmínkách, ale méně bolestivý, díky své starší sestře. A pak postava americké herečky (Elle Fanning), skrze ni se Citová hodnota dívá sama na sebe s lehkou sebekritikou a ironií, jako na příběh, který by se dal snadno bagatelizovat, kdyby ho vyprávěl někdo „zvenčí“. A nakonec dům, tichá nehybná další postava, kolem které se všechno točí…
To, co dělá Citovou hodnotu výjimečnou, je způsob, jakým Trier zachází s časem a tichem. Netlačí na emoce, spíš je nechává schovávat do rohů místností, kde se hromadí jako prach. Kamera se dívá dlouho, někdy až nepříjemně dlouho, do tváří postav, které už nemají sílu nic vysvětlovat a rezignovaly na to říkat nahlas své emoce. Každý pohled je těžký jako neodeslaný dopis. Atmosféra je hustá, ale ne dusivá, spíš připomíná vzduch před bouřkou, kdy víte, že to přijde, jen nevíte kdy a odkud. Oslo je tu klidnou kulisou, která paradoxně ještě víc zvýrazňuje vnitřní chaos postav.
Herecké výkony jsou kapitola sama pro sebe. Skarsgård podává jeden z těch výkonů, které nevypadají jako herectví, ale jako pomalé vysvlékání až do naha, možná až na kost. Jeho Gustav je protivný, sebestředný, často k nevydržení, nedotknutelný, ale žijící se svou vlastní bolestí. Muž, který rozumí lidem jenom skrze kameru, nikdy tváří v tvář. Skarsgård dokáže být v jediné scéně arogantní i křehký, aniž by působil vypočítavě. Renate Reinsve je znovu fascinující ve své schopnosti hrát prakticky bez pohybu a v absolutní tichosti. Jen z jejího pohledu a napětí v těle cítíme, že je jako přepjatá struna, které kdykoli hrozí prasknutí. Inga Ibsdotter Lilleaas jí skvěle sekunduje jako Agnes, jejíž klid není absencí bolesti, ale jejím pečlivým uspořádáním. Elle Fanning tu hraje s pozoruhodnou sebekázní: její Rachel je citlivá, inteligentní, méně talentovaná než Fanning samotná, ale zároveň si postupně uvědomuje, že některé role se nedají obsadit bez oběti, kterou není ochotná ani oprávněná zaplatit. Není tu vetřelcem ani karikaturou hollywoodské hvězdy, spíš zrcadlem, v němž se Gustavova posedlost uměním a kontrolou odráží v celé své nahotě. Její rozhodnutí ustoupit nepůsobí jako dramatické gesto, ale jako tiché morální vítězství, které filmu dodává další vrstvu lidskosti a nečekané pokory. Bez ní by tenhle příběh byl uzavřenější, možná i samolibější, s ní ale dýchá a klade si otázky, které si ostatní postavy dlouho nedovolily vyslovit.
Scénář je jako staré rodinné album: nic nevysvětluje, ale každá fotografie bolí.Scénář je jako staré rodinné album: nic nevysvětluje, ale každá fotografie bolí. Téma generačního traumatu se tu neřeší velkými projevy, ale drobnými detaily, spoustou odevzdaného mlčení, tím, kdo koho chránil a kdo odešel dřív, než to bylo možné odpustit. Film si nehraje na to, že umění všechno spraví. Spíš naznačuje, že umění může otevřít dveře k odpuštění, ale projít jimi musí každý sám. Závěr působí lehce uspěchaně, možná až příliš uhlazeně vzhledem k pečlivosti, s jakou je budováno vše předtím. Jako by po dlouhé rekonstrukci někdo nestihl vymalovat poslední pokoj. Přesto dává smysl, ne jako happy end, ale jako přestavba vztahů, kde už nejde o to, kdo koho potřebuje, kdo je ochoten co odpustit, ale za jakých podmínek mohou zůstat v jedné místnosti.
Tempo filmu je klidné, místy až záměrně nepohodlné. Trier divákovi nevychází vstříc, ale ani ho netrápí. Spíš ho zve, aby se posadil na gauč plný starých vzpomínek a poslouchal praskání domu v tichu. Hudba je střídmá, často ustupuje zvukům prostoru, což ještě zesiluje pocit, že samotné zdi mají co říct. Občas se objeví vtip, suchý, přesný, nečekaný, jako ventil, který uvolní tlak, aby se film neutopil ve vlastní vážnosti.
Citová hodnota není film, který nás obejme a ujistí, že všechno bude v pořádku. Posadí nás ke stolu s rodinou, ve které se nikdy nemluvilo o tom podstatném, a nechá nás poslouchat. Je možná až příliš precizní, místy trochu chladný, přesto půvabný, osvobozující a pravdivý. Je jako dům, do kterého se už nechcete vrátit, ale stejně byste v něm nenechali žít nikoho jiného.
Když mezi vámi stojí celá společná minulost.
Americká herečka přináší do rodiny novou chemii.
Charismatický režisér si víc rozumí s cizími lidmi.
Citová hodnota / Sentimental Value
Citová hodnota není film, který nás obejme a ujistí, že všechno bude v pořádku. Posadí nás ke stolu s rodinou, ve které se nikdy nemluvilo o tom podstatném, a nechá nás poslouchat. Je možná až příliš precizní, místy trochu chladný, přesto půvabný, osvobozující a pravdivý. Je jako dům, do kterého se už nechcete vrátit, ale stejně byste v něm nenechali žít nikoho jiného.
- Hodnocení
