Recenze Pomocnice: Když konečně přijde zvrat, jsme už téměř znudění k smrti

Rádoby feministický manifest, který nám ale stejně nakonec vysvětlí, že za mužský pokřivený charakter může nějaká ženská.

Pomocnice trošku působí jako artefakt z videopůjčovny devadesátých let, zastrčený mezi vybledlé krabičky s erotickými thrillery, kde Michael Douglas vždycky udělal chybu a Sharon Stone měla v očích plán. Jenže tady je to celé zmodernizované, okořeněné ženskou emancipací, plné bílých designových doplňků a v čele se dvěma snad nejžádanějšími hollywoodskými blondýnami současnosti. Je to snímek, který by strašně rád byl zvrhlý, špinavý a nebezpečný, ale zároveň se bojí ušpinit si ruce, aby mu náhodou neutekli teenageři z multiplexů a PR oddělení nezačalo panikařit.

Děj se rozjíždí tempem unavené uklízečky, která už tři hodiny leští mramorovou kuchyňskou desku. Millie (Sydney Sweeney), mladá žena s temnou minulostí, nastupuje jako pomocnice do domu Winchesterových. Spíš než dům je to sterilní skleněné muzeum bohatství, kde i trauma z dětství má vlastní ložnici s koupelnou. Nina (Amanda Seyfried), paní domu, je nejprve milá jako motivační citát o sebelásce, aby se během několika scén proměnila v pasivně agresivní noční můru s dvojí tváří. Její muž Andrew (Brandon Sklenar) je přesně ten typ muže, u kterého víte, že je problém, jen ještě nevíte, jestli bude psychologický, sexuální, nebo rovnou trestněprávní. Žádný ajťák totiž nevypadá takhle.

Film tráví nehorázné množství času přípravou půdy, kterou pak bude v druhé polovině pracně rozorávat. Každá scéna je natažená jako vyžvýkaná žvýkačka, dialogy krouží kolem pointy jako líní supi, napětí se tu nebuduje, ale je v dáli přítomno, protože to má soudně nakázáno. Když konečně přijde první větší zvrat, máte pocit, že jste na něj čekali tak dlouho, až vás přestal zajímat. A to je u thrilleru skoro smrtelný hřích.

Seyfried chápe, že tohle není subtilní studie psychózy, ale telenovela převlečená za thriller, a hraje ji s krutou radostí.Amanda Seyfried si z role Niny dělá all-inclusive dovolenou v sanatoriu šílenství. Přehání, přehrává a libuje si v tom. Je nejživější součástí filmu, kdykoli není na scéně, začneme usínat. Seyfried chápe, že tohle není subtilní studie psychózy, ale telenovela převlečená za thriller, a hraje ji s krutou radostí. Sydney Sweeney je naopak dost unylá. Její Millie je napsaná jako směs naivky i sexuálního magnetu, co si vůbec není vědom svého vlivu na muže, a proto se všude promenáduje v kraťáskách, a zároveň je suchá a apatická. V seriálech to funguje, tady působí, jako by se do filmu zatoulala omylem cestou na jiné natáčení. A pak je tu Brandon Sklenar, muž, který má být erotickým epicentrem filmu, který nám časem ukáže, co v něm skutečně vězí. Jenže na to nemá ani chemii, ani herecký rozsah. V dramatických scénách působí ztraceně, v erotických mechanicky a zlé pohledy mu nevěříme. Herci, kteří jsou ukrutně přitažliví, ale dokážeme jim naplno uvěřit temné choutky, jsou úplně jiná kategorie než Sklenar. Takže dvě ze tří hlavních postav jsou spíše líbivé na koukání, než přesvědčivé charaktery.

Režisér Paul Feig se snaží nedostatky scénáře zachránit pomrkáváním na diváka, že tohle je všechno záměr. Že podezřelá dokonalost domácnosti a perfektní pohádka o Popelce, to je naschvál a brzy vám odhalíme tajemství triku. Jenže okaté náznaky, že „víme, že je to blbost“, nám nedovolí bát se o postavy. Výsledkem je rozháraný tón: jednou Stepfordské paničky, podruhé erotická fantazie z noční kabelovky, potřetí rádoby feministický manifest, který si ale nakonec stejně najde cestu k vysvětlení, že za mužský pokřivený charakter může stejně nějaká ženská: buď bývalka, nebo matka.

Největší problém Pomocnice ale není v tom, že je přehnaná, nelogická nebo béčková. To by bylo v pořádku. Problém je, že je příšerně utahaná a když dojde konečně na něco zajímavého, tak není dost krutá. Bojí se jít do důsledků, bojí se být skutečně nepříjemná. Chce kritizovat misogynii, ale zároveň ji znovu a znovu reprodukuje.

Kdyby tenhle film vznikl v devadesátkách, zapadl by mezi desítky podobných béček a nikdo by si na něj nevzpomněl. Dnes vyčnívá jen proto, že podobné kousky už skoro nevznikají. A to mu dává falešnou auru výjimečnosti, jenže Pomocnice není dobrý film. Je to drahý, sebevědomý brak, ale najde se na něm dost věcí, které vám umožní si ho na jedno zhlédnutí užít, asi jako když si jednou za čas dáte rychlé občerstvení: je potřeba ho do sebe nacpat ještě horké, co nejrychleji, a hlavně se moc nezamýšlet nad jeho obsahem.

„Jak to, že máš tak dokonalou pleť?“