Recenze Šviháci: Film, ze kterého po zhlédnutí zůstane v puse nepříjemná pachuť

Aneb, jak nepřistupovat ke vztahům.

I tak by se daly ve zkratce popsat Šviháci, nejnovější snímek režiséra a scenáristy Braňo Mišíka (Nikdy neříkej nikdy). Na první pohled se tváří jako veselá bezstarostná podívaná typu S tebou mě baví svět, ale pod povrchem se skrývá mnohem závažnější příběh, ze kterého bude divákovi v závěru spíš smutno.

Příběh se zaměřuje na trojici kamarádů Dana, Ondřeje a Filipa, kteří spolu jezdí pravidelně do lázní, kde jejich kapela Šviháci baví místní hosty. Jenže při jejich poslední návštěvě zjišťují, že jeden z nich má v lázních utajovaného nemanželského syna, o kterého se musí nečekaně postarat. A tak se jejich trio rozšíří o sedmiletého Lea a místo plánovaného užívání si se z nich stávají otcové na plný úvazek. Veškerá sranda však končí v momentu, kdy se o všem dozvídají jejich partnerky…

Samotná premisa tak může znít poněkud povědomě. Ano, je to tak, tvůrci poměrně okatě kopírují koncept (a mnohem víc) legendární české komedie S tebou mě baví a vůbec se tím nějak netají. Nejde jen o inspiraci, jak se může na první pohled zdát, ale některé prvky si těžce vypůjčují – je tu pánská jízda narušená přítomností dítěte/dětí, téma nevěry (tady navíc realizované) a Helena Vondráčková a její písně, kdy song Vzhůru k výškám tvoří významnou část soundtracku v obou případech.

Je poměrně zarážející, jak nestydatě tvůrci kopírují. A ještě k tomu špatně. V čem je S tebou mě baví svět sympatický a zábavný, v tom Šviháci tak trochu neuspívají. Samotná premisa zní mile, ale jakmile se dostáváme do nitra děje, začne nám z toho být nepříjemně, a to z čeho si scénář děla srandu, nám nepřijde vůbec vtipné.

Především jde o to, že se tu oslavují tzv. red flags (neboli varovná znamení) ve vztahu, jako je podvádění, přehnaná žárlivost nebo lhaní obecně. Braňo Mišík to představuje jako něco, z čeho si můžeme utahovat a brát to na lehkou váhu, a z toho zůstává akorát tak divná pachuť v puse.

Je to zkrátka komplikované téma a Mišík ho bohužel trochu podkopává snahou o křečovitý humor.Obecně není moc jasné, co chtěli tvůrci snímkem říct – snad to, že podvádět je v pořádku, pokud je to jen jednou v opilosti a svou ženu fakt milujete? A že vám pak nakonec stejně odpustí? Je pravda, že jde o bohužel smutnou realitu, se kterou se mnozí setkávají ve skutečném životě. Případů, kdy žena muži odpustí nevěru je na denním pořádku spousta, ale takový vztah se už nikdy nemůže vrátit do původního stavu. A tak se nabízí otázka, jestli to za to všechno opravdu stojí. Je to zkrátka komplikované téma a Mišík ho bohužel trochu podkopává snahou o křečovitý humor.

A nepomáhá moc ani herecké obsazení, které je místy podobně křečovité díky podivnému vedení ze strany scénáře a režiséra. Zvláště pak Martin Pechlát, kterému bychom měli jako hlavnímu hrdinovi fandit a soucítit s ním, když mu jeho žena zpočátku nechce odpustit nevěru. Ale to zkrátka nejde, protože je to prostě špatně. A Pechlátův chabý výkon nás v tom bohužel utvrzuje. O něco lepší je Jitka Schneiderová, které role dětské lékařky úplně sedla a její pocity jí 100% věříme, i její výkon však propadá pár křečovitým replikám. Snad nejsilnější výkon podává paradoxně nejmladší člen obsazení Emanuel Bugala jako sedmiletý Leo, který v tak útlém věku dokáže ztvárnit řadu komplikovaných emocí a čiší z něj charisma, které ho jistě do budoucna posune dál.

V závěru jsou Šviháci rozporuplný snímek. Na jednu stranu jsou filmařsky kvalitně natočení, na stranu druhou jsou v zásadě jen nepovedenou kopií klasiky S tebou mě baví svět. Braňo Mišík se zabývá komplikovaným tématem nevěry, který nemístně zlehčuje a v divákovi tak zanechává divný pocit. Sice se tu najde pár upřímně milých a sympatických momentů (především díky malému Emanuelu Bugalovi), ale ani ty nevyváží celkovou pachuť, kterou v nás Šviháci zanechají. A je to škoda, protože z toho šlo vytáhnout něco víc, kdyby se scénář pojal trochu seriózněji.

Mrkejte na ty baby!

Zapaříme?

A teď vám zahraju písničky na přání!