Recenze Silent Hill: Noční můry funguje spíš jako nostalgický výlet než skutečný horor

A pak že návraty bývají sladké…

Třetí návrat do Silent Hillu je návrat typu „moje šílená ex mi napsala po půlnoci, že mě chce vidět, a já šel”. A Christophe Gans se po letech vrací k městu zahalenému mlhou, popelem a špatnými životními rozhodnutími, aby nám dokázal, že i stará herní láska se dá znovu zažehnout, jenže výsledek je asi příliš neuctivý pro fandy a moc chaotický pro diváky předlohy neznalé.

Příběh se točí kolem Jamese Sunderlanda, muže, kterého by žádná na rande nezvala: je na první pohled zlomený svou minulostí a na nohou jej (někdy) drží jen alkohol. Jednoho dne ovšem dostane dopis od své bývalé lásky Mary. Dopis nemá adresu ani známku, natož logiku, ale má jedno jasné poselství: vrať se do Silent Hillu. A James, místo aby zavolal policii, svou terapeutku nebo aspoň kamaráda, sedne do auta a jede. Jede, dokud na něj nezačne padat popel a nerozhoukají se sirény. Hlavní hrdina se od poslední návštěvy městečka možná nezměnil, ale Silent Hill, ten ano.

James se potácí z jednoho bizarního prostředí do druhého, potkává monstra, lidi i cosi mezi tím, ale divák má celou dobu pocit, že sleduje demo.Pokud nevíte, co čekat, zní tohle jako solidní základ pro psychologický horor. Ve filmu to ale funguje spíš jako sled herních levelů, James se potácí z jednoho bizarního prostředí do druhého, potkává monstra, lidi i cosi mezi tím, ale divák má celou dobu pocit, že sleduje demo. Atmosféra není k zahození, ale copak můžeme věřit, že se naší hlavní a jediné postavě něco v příští scéně opravdu stane? A tak se strach nikdy pořádně nedostaví.

Gansovi se nedá upřít cit pro vizuál. Některé obrazy jsou skutečně působivé, špinavé tím správným způsobem. Herecké obsazení je… funkční. Jeremy Irvine jako James působí dostatečně ztraceně a unaveně, ale nedostane nikdy prostor, aby nás přesvědčil, proč bychom mu měli fandit na jeho pekelné cestě. Jeho láska k Mary je nám prezentovaná, ale nemáme důvod jí věřit. Hannah Emily Anderson má ve filmu víc verzí sebe sama, přesto její postava zůstává spíš symbolem než skutečným člověkem. Flashbacky se snaží vztah prohloubit, ale často působí jen jako rychlé rekapitulace.

Scénář se bál víc, než my za celý film dohromady. Místo aby se ponořil do temnoty v Jamesově hlavě, raději ji vysvětluje, obhajuje a nakonec i omlouvá. Tam, kde hra pracovala s vinou, hanbou a nemožností odpuštění (si), film volí cestu „pojďme to nějak vysvětlit, aby byl hrdina vlastně v pohodě“. Gans vrství symboly, reality se prolínají, čas i prostor se rozpadají, ale místo fascinace prožíváme zmatek. Ke konci se vyprávění rozpadá úplně, skáče mezi významy, světy a vysvětleními. Bez skutečného napětí je to marný boj.

Silent Hill: Noční můry sice vypadá jako Silent Hill, ale nedá nám ho pocítit. Nejhorší, čeho se tu můžete bát, je nuda. Jako adaptace hry film balancuje mezi úctou a nepochopením. Některé změny jsou zajímavé, jiné vyloženě destruktivní. Tam, kde hra nechávala hráče nést tíhu vlastních rozhodnutí, film rozdává odpovědi a omluvy. Atmosféra sama o sobě nestačí a herní ikonografie bez silného vyprávění je jen strašidelná kulisa. Film pobaví, občas zaujme, místy vypadá skvěle, ale nikdy nás skutečně nevyděsí ani nedonutí se ptát, co je horší: monstra v mlze, nebo rozhodnutí, která nás do ní zavedla?

„To pití mi nesvědčí, nejvyšší čas začít používat hydratační krém.“