Recenze Milost: Nejrespektovanější italský režisér současnosti si říká o další prestižní ocenění

Kdyby byli všichni politici tak svědomití a čestní jako Mariano De Santis, bylo by všechno v naprostém pořádku.

Při vší úctě k Marcovi Bellocchiovi (První zrádce, Papežův zákon) a Albě Rohrwacher (Šťastný Lazarro, Chiméra), o post největší italské režijní hvězdy třetího tisíciletí se přetahují Paolo Genovese, autor Naprostých cizinců, Prvního dne mého života či loňské komedie Bláznivě, a jeho jmenovec Sorrentino, pro kterého představuje Milost jedenáctý celovečerní projekt, který zamířil do kin, přičemž osm jich běželo i v těch českých. Oba tvůrci mají velmi osobitý a poměrně snadno rozpoznatelný rukopis, který vlastně vůbec není snadné napodobit. První jmenovaný předkládá mainstreamové snímky, kterým ovšem zároveň neschází nosná myšlenka, zatímco ten druhý zásobuje tituly, z nichž nadpoloviční většinu můžeme s klidem označit za umělecká díla.

Platí to i pro Milost, která bude spolu s Přebytečným člověkem a Tady to musí být režisérovým divácky asi nejvstřícnějším počinem. Vyhýbá se v něm výstřednostem, opulentnosti, artovým exhibicím i nekontrolovanému toku asociací, což jsou výrazové prostředky typické pro jeho předchozí tvorbu. Dokonce i od oslavy krásy ženského těla tentokrát do značné míry upustil – snad s výjimkou delších pohledů do nebezpečně uhrančivých očí herečky Lindy Messerklinger. Ačkoli stále jsou přítomné aspekty jako snaha o technickou dokonalost záběrů, precizní vedení herců/hereček a obecná potřeba mít maximálně pod kontrolou úplně celou mizanscénu, tj. všechno, co se objevuje před kamerou.

Na začátku nám jsou předkládány pravomoci prezidenta tak, jak je vymezuje italská ústava. Mariano De Santis pomalu spěje ke konci. Nikoli života, nýbrž svého volebního období. Ideálně by ještě měl stihnout tři věci: podepsat zákon o eutanazii, se kterým coby věřící člověk váhá, a rozlousknout oříšek týkající se udělení milosti. Jedna se týká Cristiana Arpa, neboli oblíbeného učitele z malého města, kterého mají všichni rádi (kromě starosty a jeho paní). Sice zabil svou manželku, která trpěla Alzheimerovou chorobou, ale to přece bylo z lásky k ní. Isa Roccaová pro změnu ve spánku zavraždila svého partnera, který se k ní choval naprosto zrůdně. I proto hledala útěchu u milence, který teď každý den čeká před věznicí na její propuštění.

Celkově posedmé spolupracuje režisér s Tonim Servillem, kterého je pro jeho charisma a mimořádný herecký um pokaždé radost sledovat. Sorrentino si jej potřetí vybral do role vysoce postaveného politika. Po Giuliovi Andreottim v Božském (autorově nejméně zdařilém filmu) a Silviovi Berlusconim v Oni a Silvio (kde z pochopitelných důvodů není nouze o výše zmíněnou extravaganci) však poprvé neztvárňuje postavu s reálným předobrazem, ačkoli kupříkladu současná italská hlava státu Sergio Mattarella má také zázemí ve světě práva. Snad po vzoru trenéra juda Tulpacha (František Peterka) z komedie Jáchyme, hoď ho do stroje! se už nechce pouštět do žádných větších akcí. Bohatě stačí, když musí za deštivého a větrného počasí vítat zahraniční návštěvu, což přestavuje úsměvnou, resp. díky zpomalovačkám až surreálnou sekvenci.

Ač se oficiálně řadí do kolonky dramatu a pojednává rovněž o seriózních věcech, ve skutečnosti má díky charakteru hlavního hrdiny (a přístupu jeho představitele) blíže ke komedii.Ostatně Milost trochu klame tělem. Ač se oficiálně řadí do kolonky dramatu a pojednává rovněž o seriózních věcech, ve skutečnosti má díky charakteru hlavního hrdiny (a přístupu jeho představitele) blíže ke komedii. Takové, která dokáže svou laskavostí, upřímností a svým způsobem taky poetičností doopravdy potěšit a povzbudit. Mariano má možná už trochu tendence přehazovat odpovědnost na jiné, nicméně neustále hledá pravdu a pochybuje o svých rozhodnutích – o těch, která už udělal, ale v ještě větší míře o těch, která se teprve chystá udělat. Nejedná se o člověka, který by vstoupil do politiky proto, aby zbohatnul a zajistil si pro sebe řadu dalších výhod. Zájmy „obyčejných“ lidí mu nejsou lhostejné, a proto se mezi ně klidně posadí jak při představení v La Scale, tak ve věznici, kde si chce osobně vyslechnout Arpa.

S takhle přemýšlivým, čestným a naslouchajícím politikem s prolidským přístupem ty dvě hodiny v kině přece nesmírně rádi strávíme, ať už se pohybuje v přítomnosti papeže s tmavou barvou pleti; šéfredaktorky časopisu Vogue s chůzí topmodelky, která by se s ním zjevně ráda sblížila; dcery Dorotey, která po něm zdědila víc než jenom svědomitost; kamarádky Coco, se kterou se může bavit naprosto o čemkoli; člena ochranky, který k němu chová velký respekt; robotického psa, protože i při ochraně prezidenta je třeba jít s dobou; a samozřejmě ministra spravedlnosti, kterého podezírá, že měl před čtyřiceti roky pletky s jeho manželkou Aurorou, kterou stále miluje, a o které proto často mluví.

Milost je film, v jehož závěrečných dovětcích se dozvíme, co se s postavami dělo dál. Často si říkám, jak je mrzuté, že u počinů, které nevznikly podle skutečných událostí, se tohle zpravidla nestává. Sorrentino tím vlastně nechává vzpomenout na svou knihu Nepodstatné záležitosti, která vyšla i v češtině. V ní vytváří pouze na základě jejich profilových fotek fiktivní životopisy lidí, které nezná a nic o nich reálně neví. Tématy, kterými se zabývá v této své nejnovější podívané, v jinak zrychlené a poněkud pohnuté třetí dekádě 21. století rozhodně udeřil hřebíček na hlavičku! Takže není pochyb, že Milost zůstane v paměti ještě dlouho po odchodu z kina. Není dokonalá, ale určitě o ní lze tvrdit, že se s největší pravděpodobností nebude podobat žádnému jinému projektu, který bude mít letos premiéru. Ať už v kinech, nebo na streamovacích platformách.

Mariano De Santis si ovace vestoje plně zaslouží.

Milovaná manželka Aurora žije ve vzpomínkách.

Kdyby se Toni Servillo rozhodnul kandidovat na prezidenta Itálie i ve skutečnosti, šance na vítězství by po roli v Milosti patrně byly značné.