Recenze Vzpomínky na něj: Solidní romantické drama, kterému odpustíte i tu občasnou patetičnost

I když tušíme, kam celý příběh míří, není to nuda.

Po kontroverzním Námi to končí a loňském, poněkud vlažném Nelituju ničeho, dorazila do kin třetí „hooverovka“. Vzpomínky na něj jsou zatím nejzdařilejším pokusem o přenos románu Colleen Hoover na plátno. Fanoušky romantického žánru zvládne citově vyždímat jako mokrý hadr, ale přitom úplně neztrácí styk s realitou. Tedy až na ta jména postav…

Kenna (Maika Monroe) se vrací do zapadlého městečka poté, co si odseděla pět let za neúmyslné zabití svého přítele Scottyho při autonehodě. Aby toho nebylo málo, Kenna v kriminále porodila dceru Diem, kterou teď vychovávají Scottyho rodiče a dělají vše pro to, aby se k ní Kenna ani nepřiblížila. Hlavní hrdinka vypadá, že štěstí už v životě nečeká (a vlastně si ho ani nezaslouží), a snaží se prostě jen přežít. Jenže pak potká Ledgera (Tyriq Withers), jediného člověka, který by jí mohl vyjednat styk s dcerou, ale zároveň člověka, který by měl Kennou opovrhovat nejvíc. A ano, Hoover tady s neobvyklými jmény pro své postavy dosáhla nového absurdního vrcholu.

Maika Monroe, kterou známe spíše z hororů, dává své postavě uvěřitelnou hloubku. Není to žádná naivní husička v minisukni, je poznamenaná tragédií, vypadá unaveně, bydlí v pěkné díře, nedokáže sama sobě odpustit a její smutek je hmatatelný. I když tušíme, kam celý příběh míří, není úplná nuda sledovat příjemně kousavou hrdinku s humorem, který získáte jen díky prožitému traumatu. Možná bychom snesli i pár flashbacků z vězení, abychom s ní souzněli ještě o něco víc, ale i tak jí věříme, že je na totálním dně. Tyriq Withers jako Ledger je pak přesně ten typ hrdiny, kterého čtenářky Hoover milují: chápavý, trpělivý, ochranitelský a nereálně laskavý v kombinaci se svým atraktivním vzhledem a sportovní kariérou. Chemie mezi ním a Maikou je naprosto přirozená, sblížení jejich postav dává smysl, i když je morálně značně komplikované. Za zmínku stojí i prarodiče v podání Lauren Graham a Bradleyho Whitforda. Je osvěžující vidět, že „záporáci“ příběhu nejsou zlí lidé, ale jen hluboce ranění rodiče. Škoda tedy, že nedostali víc prostoru, protože se na ně rozhodně dobře dívá.

Režisérka Vanessa Caswill se rozhodla pro civilní, téměř komorní přístup.Režisérka Vanessa Caswill se rozhodla pro civilní, téměř komorní přístup. Místo abychom trnuli u přehnaně hysterických scén, sledujeme tiché momenty v dešti, jízdy v autě a úchvatnou přírodu. Všechno to v rámci možností zavání jistou spřízněností s reálným světem. Stále to může být divačkám bližší než hrdinka, která má vlastní květinářství s nejlepší kamarádkou a randí s neurochirurgem.

Kde to ale trochu drhne, je scénář a délka. Film má skoro dvě hodiny, což je na příběh, jehož konec odhadneme po deseti minutách, trochu moc. Scénář, na kterém se podílela sama Hoover, občas trpí neduhy své knižní předlohy. Především dialogy jsou slabé, klišovité a nepřekvapivé. Emoce, které nezvládají vyvolat sladké řečičky, se snaží film dohánět soundtrackem. Jako by se režisérka bála, že nepochopíme, že tohle je smutná scéna, a tak nám to musí připomenout tklivým brnkáním. A kdo to přesto nepochopil, pro toho je tu ještě vysvětlení Kenny, že nemá ráda hudbu, protože je smutná.

Jestli si chcete kvalitně pobrečet a držet palce matce, která touží po druhé šanci, pak už si můžete rovnou rozmýšlet, jaký popcorn a pití si k tomu dopřejete. Je to příběh o tom, že budování důvěry trvá věčnost, zatímco k jejímu zničení stačí jedna vteřina, jedno špatné rozhodnutí. Film je k postavám laskavý, konflikty se vyřeší až příliš hladce, ale to v tomhle žánru vlastně nevadí. Díky Maice Monroe a zasazení do ošuntělého maloměsta jde o víc než další romantický brak.

To je ale výhled!

„Potřebuješ práci? Klidně si vezmi tu mou.“

„Doteď jsem hrála jen v hororech, ale tohle taky není špatný…“