Recenze Říkají mi Lars: Když si samozvané řízné krimi hraje na přeafektovaného drsňáka

V hlavní roli řežba, obnažené dámy a Praha.

I tak by se dal ve zkratce popsat snímek Říkají mi Lars. Nové samozvané řízné krimi, za kterým stojí režisér Jaroslav Fuit (Jedině Tereza), se inspiruje stejnojmennou knižní předlohou z pera Daniela Grise. A samotná premisa je vcelku slibná: Lars je soukromé očko a vydělává si všelijak, záleží, co po něm klient chce. Když však přijme nabídku na lukrativní kšeft, kterou mu obstará jeho bývalý policejní parťák Gold, tak netuší, do čeho se to vlastně zaplete.

Zprvu zní zadání jednoduše: Nastražit kompro na manželku realitního magnáta Lea, aby ji mohl nahradit kráskou Bonnie a u rozvodu „neprojel gatě“. Jenže tím roztočí kolotoč událostí, který má dalekosáhlé události.

Příběh tak sám od sebe poměrně zaujme, ale kazí ho trochu jeho pojetí. Tvůrci se strašně snaží o neotřelé provokativní zpracování, a to až tak moc, že to bolí. Fuit a spol. tlačí opravdu hodně na pilu, a tak veškeré repliky a situace vyznívají příliš přeumělkovaně a zafektovaně. Díky tomu ztrácí celá podívaná veškeré zbytky kredibility a serióznosti a spíš než drsňácky vyznívá lacině.

O předvídatelné zápletce nemluvě. Všechny tzv. nečekané zvraty hravě vidíme přicházet už na míle daleko. Příběh se snaží být inovativní, ale nakonec je díky tomu spíš plný očekávaných klišé. Každému, kdo viděl aspoň jedno krimi, je hned jasné, kdo za vším stojí a jak se věci mají. Nejde o nijak zvlášť komplikovanou zápletku, což by zas tolik nevadilo, ale podkopává jí fakt, že se podívaná tváří jako něco víc speciálního, ale vůbec tím není.

A to hlavně díky hlavnímu hrdinu v podání Martina Hofmanna, který nese celý film na svých bedrech.Je to v zásadě škodě, protože jinak by nás Říkají mi Lars bavil. A to hlavně díky hlavnímu hrdinu v podání Martina Hofmanna, který nese celý film na svých bedrech. Hofmann ze sebe dává opravdu vše a vkládá do otřepaných frází, které mu do cesty hází scénář, celou svou duši. Jeho postava jako jediná nevyznívá jako karikatura a neirituje nás svou směšnou zafektovaností.

Bohužel však pro nás jsou ostatní postavy přesně takové: směšné, vyumělkované a karikaturou sebe sama. A nepomáhají tomu ani výkony ostatních herců. David Švehlík se sice snaží sebevíc, ale ze špatně napsané postavy se mu nedaří vytřískat víc než jen plochý neupřímný výkon. O moc lépe na tom není ani Pavel Kikinčuk a vůbec nejhůře je na tom Justýna Zedníková jako svůdná Bonnie.

Celou osobnost (nebo spíš její nedostatek) Bonnie tvoří totiž to, že je to sexy blondýnka, a tím tak nějak její charakter končí. Toto smutné ztvárnění ženského charakteru je pro snímek tak trochu typické, protože veškeré ženské postavy jsou poníženy k tomu, že jsou jen okrasou a terčem mužského chtíče, což podtrhávají i okaté kostýmy, které dávají na odiv jejich prsa a další přednosti. Ale jinak tu dámy nemají skoro žádnou osobnost.

Co však ve snímku osobnost má, je Praha. Známé lokace jsou příjemným oživením a zdomácňují celé krimi. Naše hlavní město je zkrátka jednou z hlavních hvězd celé podívané a dodává jí jistý šmrnc. Ten mu propůjčuje i výrazný hudební doprovod v duchu rock’n’rollu, který si dobře zapamatujeme.

Dohromady je Říkají mi Lars velmi průměrnou podívanou, kterou nejvíc podkopává to, že si hraje na něco, čím není. Lars se natolik snaží být drsňákem, až to přehání a vyznívá spíš neupřímně a karikaturně. Samotná zápletka je zajímavá a zaujme, byť jsou veškeré zvraty poměrně předvídatelné. Celý snímek pak táhne Martin Hofmann a Praha, která je jeho nedílnou součástí. V závěru tak Fuitův nový počin ničím výrazně neurazí (možná kromě svého ztvárnění žen), ale také nejde o nic tak neotřelého, jak se to tváří.

Tak co to bude chlapci?