Recenze: Farma zvířat je bezútěšná kritika stalinismu přetvořená v pohádku pro nejmenší. Jak to asi mohlo dopadnout?

Všichni diváci jsou si rovni, ale někteří jsou si rovnější.

Pokud jste si někdy říkali, že slavné politické alegorii George Orwella Farma zvířat chyběly k dokonalosti prdící vtipy, digitální Cybertruck a rapující prasata, máte nesmírné štěstí. Režisér Andy Serkis (kterého známe spíše jako Gluma z Pána prstenů nebo Caesara v Planetě opic) bojoval za tuto pohádku více jak dekádu a zhmotnil noční můru všech spisovatelů. Vzal totiž původní dílo, tedy geniální, břitkou, mrazivou a nekompromisní satiru na stalinismus, a vytvořil z ní, jak to jen popsat… animovaný ekvivalent lobotomie pro celou rodinu.

George Orwell zemřel v roce 1950, což je pro něj momentálně obrovská výhoda, protože se ve svém hrobě nemusí na to divadlo dívat, ale pouze v něm rotuje rychlostí turbíny vodní elektrárny. A ano, i na tu dojde ve filmu řada. Už samotný koncept je fascinujícím selháním zdravého rozumu. Serkis si usmyslel, že vezme brutální, bezútěšnou knížku o tom, jak totalitní režimy požírají celé populace, jak se idealismus mění v krvavý teror a jak moc absolutně korumpuje, a udělá z ní roztomilou taškařici pro děcka, co ještě neumí ani malou násobilku. Scenárista Nicholas Stoller si zřejmě řekl, že to zní jako skvělý plán a když se ten temný příběh nakombinuje s infantilním humorem, bude to brilantní podívaná pro všechny.

Ta totální ztráta nuancí, chybějící reflexe toho, jak se z krutosti stává systémový nástroj k ohýbání pravdy, dělá z filmu nebezpečný (a ještě ke všemu i nudný) blábol.Orwellova novela funguje proto, že je neúprosně přesná, úsečná a děsivá. Každý posun v mocenské struktuře farmy bolí. V Serkisově podání se však politický teror neustále ředí humorem, trapností, změnami v celém konceptu na kritiku kapitalismu. Orwell psal Farmu zvířat jako varování před marxisticko-leninskou ideologií a totalitními praktikami Sovětského svazu. Co z toho se dostalo na filmová plátna roku 2026? Přesunul terč. Teď tu máme zmatený, bezzubý protikapitalistický manifest. Hlavním padouchem tu totiž není jen lidská chamtivost obecně, ale zlá technologická miliardářka. Vaše dítě určitě hned bude chtít zahodit výdobytky kapitalismu jako svůj tablet a bude chtít dřít do úmoru pro blaho svých přátel. Nebo ne? Tohle už není jenom „modernizace“ pro mladé publikum, to je regulérní přepisování historie. Nejhorší na tom je, že mladší generace, která knihu nečetla (a po tomhle zážitku ji pravděpodobně ani neotevře), odejde z kina s pocitem, že ten pan Orwell vlastně bojoval proti korporátu a Elonu Muskovi. Ta totální ztráta nuancí, chybějící reflexe toho, jak se z krutosti stává systémový nástroj k ohýbání pravdy, dělá z filmu nebezpečný (a ještě ke všemu i nudný) blábol.

A vizuální stránka? Animace sice neurazí, ale působí neskutečně obyčejně, ploše a levně. Zatímco krajinky na pozadí občas snesou přísnější měřítko, detailní záběry na obličeje zvířat a jejich pohyby vypadají jako z trochu lepšího televizního seriálu. Chybí tomu jakákoli textura, stylizace nebo hloubka, která by diváka zaujala. Je to zkrátka vyžehlené, sterilní a trapné k uzoufání. Podtitul snímku zní Poučný příběh. Poučte se hlavně v tom, že byste k němu neměli pouštět své děti, své známé a nejspíš ani své domácí mazlíčky.

I špatné filmy ale vždy najdou pár nadšenců, které chytí za srdce. Zbývá tedy jediná otázka. Pro koho nová Farma zvířat vlastně sakra je? Znalci předlohy budou zralí na infarkt, pro ně bude výsledek příliš primitivní, osekaný a významově zmutovaný. Pro malé děti je naopak politicky přehlcený, plný divných mouder a tónových zvratů, které nemají šanci pobrat, protože totálně míjí jejich mentální svět, takže je bude k smrti nudit. Pokud je zrovna neprobere nějaký ten hip-hopový popěvek nebo prasečí prd. Tohle je regulérní atentát na klasickou literaturu. Dát Serkisově počinu vůbec nějakou hvězdičku vyžaduje obrovskou dávku milosrdnosti.

„Taky jsi viděl tu novou Farmu zvířat?“