Recenze: Ztracená země poctivě zpracovává tíživé aktuální téma

Film, který uspěl v Benátkách, je ideální pro festival Jeden svět, ale nějaké zájemce a zájemkyně určitě přiláká i při uvedení v běžné distribuci.

Rohingové nejsou středozemní rasou od J. R. R. Tolkiena. Jedná se o etnickou menšinu, jejíž členové a členky žili především na území Myanmaru, dokud je režim nezačal vykořisťovat tím, že jim upíral lidská práva. Somira a Shafi jsou ještě děti a z uprchlického tábora v Bangladéši se vydávají na náročnou cestu, v jejímž závěru snad doputují na místo, kde se budou moct pohybovat bez obavy z toho, že si na ně někdo došlápne. Ani po přesunu z džungle do dvoumilionové malajské metropole Kuala Lumpuru (což je svým způsobem taky džungle) nemusí být vyhráno. Důležité je vždycky si zachovat naději. Jenže to pro opuštěné děti není zrovna jednoduché.

Do určité doby to přitom vypadá, že budeme sledovat spíše kolektivního hrdinu, resp. že film bude patřit dospělým. Režisér Akio Fujimoto si vzal za cíl natočit snímek o Rohinzích, nikoli však jenom pro Rohingy. Proto se tady mluví jejich řečí, což zrovna u nás asi málokdo ocení, nicméně samotné téma pronásledování a nucených přesunů z vlastní země je srozumitelné všude na světě. V současnosti, vlastně nejen v současnosti, takové projekty bývají úspěšné nejen na festivalech, jak dokazuje kupříkladu Hranice od Agnieszky Holland. Režisér Ztracené země obsadil rohingské neherce a vycházel ze skutečných svědectví, takže jistě nepřekvapí, že pro větší syrovost a realističnost také zvolil dokumentární styl.

Při sledování filmu si pravděpodobně víckrát mnozí zopakují, že se u nás vlastně máme dobře.Při sledování filmu si pravděpodobně víckrát mnozí zopakují, že se u nás vlastně máme dobře (byť některé skutečnosti by samozřejmě mohly být lepší), protože v jihovýchodní Asii se očividně nacházejí místa, na kterých stačí pobývat jenom krátkodobě. Například v úvodní scéně se dostaneme do obydlí, které připomíná chatrč z 18. století. Nicméně i tady už používají mobilní telefon. Následně nás budou zajímat konkrétní vybrané dny z celé dlouhé cesty, která v podstatě trvala stejně dlouhou dobu, jako když se bratři Mašíni přesouvali z bolševického Československa do svobodného Západního Berlína. Události zobrazené ve Ztracené zemi jsou podobně dramatické, navíc se tedy týkají větší skupiny lidí, jejichž jména však paradoxně nejsou důležitá.

Navzdory tomu platí, že první polovina filmu je zajímavější než ta druhá. Všude na světě se zjevně najdou tací, kteří chtějí nějakým způsobem vydělat na cizím neštěstí. A o to je cennější, když se podaří natrefit na někoho, kdo je naopak ochotný upřímně vypomoct. Pozorovat okolní dění dětskýma očima už se stalo standardem při snaze o vyprávění příběhu působivějším způsobem. Ne vždycky to funguje, přestože dramatičnost může vyplývat taky z toho, že děti si naplno neuvědomují závažnost situace, díky čemuž si najdou čas i na hraní, a zároveň věří, že je ani cizí dospělí nenechají ve štychu, když jsou přece ještě dětmi. Nám však bude poměrně důrazně vysvětleno, že v téhle části světa není všeho dostatek a že je lepší na předpokládané jistoty raději příliš nesázet.

Ztracená země je film, kterému velmi prospívá jeho pomalé tempo, které nechává prostor jak pro širší přemýšlení, tak pro lepší pochopení souvislostí. Akio Fujimoto nepatří k nejvěhlasnějším japonským tvůrcům třetí dekády tohoto století, ale je vidět, že i s omezenými možnostmi a prostředky dokáže natočit zajímavé dílko, ač se nevyhne některým pasážím, při kterých je složitější udržet pozornost. V žádném případě nechce kalkulovat, nýbrž upozornit na problém, který vyžaduje ideálně mezinárodní intervenci. Ceny z jednoho z nejprestižnějších áčkových festivalů by tomu rozhodně měly dopomoci. Nevýhodou je, že tíživých témat se aktuálně ve světě vyskytuje nemálo a prakticky každé už je pokryté filmy – jak hranými, tak dokumentárními. Nicméně Ztracená země zasluhuje šanci, a to i při svém uvedení v kinech ve střední Evropě.

Při přesunu po souši může číhat nebezpečí na každém kroku.