Recenze: Mouchy? Myšlenka dobrá, provedení ale poněkud pokulhává

Jak vidno, také mnohamilionová mexická metropole může mít svou málo záživnou stránku.

Je velký rozdíl mezi bydlením na sídlišti v Praze a v brutalistním komplexu v CDMX, neboli v Mexico City. V jednom z nejlidnatějších měst světa se usadila i paní Olga, která bydlí sama. Její život sestává z běžných věcí a okolní klid může narušovat snad jenom soulož v sousedním bytě. Když se rozhodne pronajmout jeden pokoj jednomu od pohledu slušnému pánovi, netuší, že tenhle pán s sebou vezme i malého synka Cristiana, což se jí zprvu nelíbí, nicméně to by bylo, aby nakonec přeci jen nenašli společnou řeč. Když se to povedlo Loukovi a Koljovi … Pravda, jejich situace byla o dost jiná, ačkoli se vlastně taky bude řešit nikoli emigrace, nýbrž stav někoho z příbuzných. Na rozdíl od nadčasového českého oscarového snímku, Mouchy ve své strohosti a povrchnosti nenabízejí ani hřejivost, ani dojemnost.

Jednoduché téma se dá odvyprávět buď složitě (viz Nolanova Odyssea), nebo jednoduše, jako se to děje v Mouchách. Říká se, že právě v jednoduchosti je síla, což rozhodně platí i v současnosti. Jenže nic se nemá přehánět. A autor Fernando Eimbcke znova nabízí komorní, minimalistické drama s hrstkou úsměvných momentů, kterému jednoznačně mnohem více sluší festivalové uvedení, přestože na rozdíl od svého hraného debutu Kachní sezona, který v roce 2004 také běžel v českých kinech, to tentokrát není jen o pocitech a náladách, ale doopravdy se – zcela laicky řečeno – něco děje. Že bychom si ale k postavám vytvořili nějaký bližší vztah, tak to se napsat nedá. Z toho mála, co se o nich dozvíme, si sice potvrdíme, že nemáme důvod k tomu jim nedržet palce. Jenže ony jaksi neřeší nic, co by vyžadovalo značné úsilí. Situace kolem Cristianovy matky totiž přece nezáleží na nich.

Co se chlapce týče, rozhodně se nejedná o žádného rozmazleného fracka, s jakým se musel potýkat kupříkladu Pierre Richard v Hračce. Jeho otec není boháč, ale poctivý pracant, který sebe a svého potomka drží co nejdál od kartelů a pouličních zlodějíčků. Olga se možná zpočátku tváří přísně, ale to pouze proto, že i od ostatních očekává férový přístup. Takže bylo otázkou času, kdy se v podstatě chopí úlohy Cristianovy babičky, bude na něj dávat pozor, případně ho něco naučí a vypomůže s věcmi, které sám nezvládne. A ty titulní Mouchy? Tak určitě se s nimi setkáme, ale není to o tom, že by měly sehrát nějakou výraznou roli, protože odkazují na píseň od kolumbijské zpěvačky Shakiry (která rovněž vystoupila během poločasové show během letošního finále mistrovství světa ve fotbale), která se v ní zabývá podobnými tématy, mezi které se řadí třeba samota. Ta ovšem Olze podle všeho zrovna nevadí, neboť máme důvod se domnívat, že pokoj pronajímá hlavně proto, aby si finančně přilepšila.

Režisér údajně snad ani neplánoval, že by měla dostat až takový prostor, avšak její nadměrné začlenění postupně hraničí až s fascinací a posedlostí.I tenhle film samozřejmě má pouze jednu hlavní postavu. A jen s nepatrnou porcí nadsázky lze napsat, že jí není ani Olga, ani Cristian a ani jeho otec, nýbrž arkádová hra Cosmic Defenders Pro. Režisér údajně snad ani neplánoval, že by měla dostat až takový prostor, avšak její nadměrné začlenění postupně hraničí až s fascinací a posedlostí. Arkáda má svoje skromnější místo už ve zmiňované Kachní sezoně, jejíž stopáž mimochodem přesahuje pouze 80 minut. V případě Much to vypadá, že po CDP sáhne pokaždé, když se ocitne ve slepé uličce, tj. když netuší, jakou další běžnou činnost by si pro Olgu s Cristianem připravil. Jasně, svým způsobem má hra určitý symbolický význam a vtipně je na ni odkazováno při pohledu na panelák a vypnutá/zapnutá světla. Nicméně není skutečná, takže jí tahle podívaná ani nedělá reklamu a z její stominutové stopáže si zkrátka ukrojí o dost víc, než by bylo záhodno.

Mouchy jsou dalším mexickým filmem, který si našel cestu do českých kin, což dlouhé roky nebývalo zvykem. V našich zeměpisných šířkách bývají zpravidla dostupné akorát na streamovacích platformách a na festivalech jako byl kupříkladu Febiofest, potažmo Festival otrlého diváka, který téměř každoročně navrací na plátno legendárního superhrdinu El Santa. Tamní kinematografie je velmi rozvinutá a o tom, že nečerpá náměty především z bohaté historie, jsme se předloni přesvědčili prostřednictvím dramatu Špatný herec, zatímco v roce 2025 měly premiéru Nebezpečné sny, které režíroval Michel Franco, jehož režijní styl sdílí s tím Eimbckeovým určité spojitosti. Největší rozdíl je v tom, že Franco není úplně minimalista, leč také má tendence zjednodušovat. Tvůrce Much zase nemá k dispozici hollywoodské herce a herečky, což nevadí, protože pro svoje projekty je vlastně ani nepotřebuje.

Ať už doma, nebo v cizím pokoji, pohoda musí být.