Recenze: Mistryně není tuctová česká komedie

Na procházce městem můžou muž a žena opravdu zabrousit do nejrůznějších oblastí, takže možnosti dialogu jsou prakticky neomezené.

A režisér Bohdan Karásek to ví. Někteří si možná vzpomenou na jeho celovečerní debut Karel, já a ty, který přišel do kin ještě v minulé dekádě. Byl příspěvkem do u nás prakticky nevyužívaného mumblecore subžánru, který při svém nízkém rozpočtu staví na autentických dialozích a ukazuje každodenní vztahy povětšinou mladých lidí. Film nezapřel, že byl levný, nikoli však laciný! Ačkoli by bývalo bylo hezké, kdyby kromě toho, kdo je Karel, bylo jasné i to, kdo jsem já a kdo ty. Tehdy se před kamerou objevil sám režisér pod pseudonymem Miroslav Faderholz. Tentokrát svěřil dvě nejdůležitější úlohy kvalitou prověřenému herci a režisérovi Jirkovi Havelkovi, a také Marii Švestkové, která je jeho partnerkou v reálném životě a o které určitě ještě uslyšíme.

Monika má vlastně všechno, co si kdy přála. To znamená: stabilní a dobře placenou práci, spokojený vztah a konečně čeká dítě. Přesto si někdy „představuje, jaké by to bylo, kdyby neměla představy“ nebo „kdyby nebylo kdyby.“ Zkrátka už po úvodní scéně nám bude jasné, že s touhle postavou se nudit rozhodně nebudeme. A co teprve až její současný přítel velkoryse svolí, aby se sešla se svým bývalým? Scéna, ve které se setkají na přechodu pro chodce, je prakticky jediná, která končí dříve, než by bylo záhodno. Dál si prostě půjdou někam sednout, pak se projdou po Liberci, kde je romantický déšť možná přinutí hledat dočasný úkryt. A kdo ví, třeba spolu nakonec skončí v jednom bytě, kde si uvědomí, že jejich rozchod byl tenkrát tím nejhorším rozhodnutím. Ovšem může se stát, že všechno bude nakonec úplně jinak. 

Alfou a omegou všeho jsou znovu dialogy, které nepostrádají vysokou míru autenticity.Určitě je fajn, že tentokrát nemůže být nejmenších pochybností o tom, kdo má být onou titulní Mistryní, byť otázku genderu jakoby si Monika a Petr museli na začátku trochu připomenout. Alfou a omegou všeho jsou znovu dialogy, které nepostrádají vysokou míru autenticity. I když v některých momentech se zvrtnou v trochu filozofování o možnosti hacknutí člověka nebo o projevech stárnutí. Plus dojde na nějaké to zpívání v dešti, na připomínku jedné kdysi známé reklamy, ba i na původ jména Monika. Občas se taky probírají věci, které by o sobě už měli oba vědět, když byli několik roků spolu. Některé dialogy přeci jen vyvolávají spíše nechtěné úsměvy, ale v žádném případě to není tak jako u řady českých filmových komedií 21. století, pro které platí, že nezřídka litujeme herce a herečky za to, co museli dělat/říkat.

Marie Švestková a Jirka Havelka hrají přirozeně, civilně a zcela uvěřitelně. Monika a Petr by možná i mohli být fajn pár, jelikož když posloucháme jejich názory, nejednou uznáme, že se fakticky hledali, až se našli. Nějakou vášeň a vzájemnou přitažlivost mezi nimi už nesledujeme, nicméně ledacos nasvědčuje tomu, že by je šlo obnovit. Nic to ovšem nemění na tom, že těch 100 minut ve společnosti těchto dvou postav rádi strávíme, protože jejich procházka vlastně není méně zajímavá než například ty, které spolu v trilogii Před úsvitem/Před soumrakem/Před půlnocí podnikali Ethan Hawke a Julie Delpy. Pocity, které dvě nejdůležitější postavy mají, budou velmi dobře znát z vlastní zkušenosti jistě taky všichni diváci a všechny divačky. Stejně jako leckterá témata (tedy až na výjimky), které v rámci svého small talku stihnou probrat, dokud nepřeřadí na trochu serióznější vlnu, která ale pořád baví, což v podstatě platí i pro to závěrečné „sportovní“ klání, byť může zprvu působit jako trochu vytržené z kontextu.

Mistryně je dostatečně kvalitní film na to, aby při odchodu z kina přinutil se nad některými věcmi zamyslet – nejen nad těmi, které jsme viděli přímo na plátně, ale taky nad těmi, které se sami chystáme nebo jsme se chystali udělat. Jak z technického, resp. producentsko-produkčního, tak z obsahového úhlu pohledu, včetně tedy onoho filozofického, sledujeme oproti Karel, já a ty poměrně značný progres. Spousta textu k naučení pro hlavního představitele a hlavní představitelku sice zůstalo, nicméně tentokrát to není tak, že by scény byly volně zaměnitelné, což nesouvisí jen s faktem, že postavy nestojí na místě, ale skoro pořád se pohybují. Mistryně je zkrátka fajnová a s upřímností servírovaná podívaná, která navzdory svému jednoduchému konceptu dokáže v pohodě udržet diváckou pozornost a která má potenciál potěšit jak diváky a divačky, tak kritiky a kritičky, potažmo tedy i členy a členky ČFTA.

Nic naplat, dlouhé procházky s povídáním jsou fajn.

Vůbec nevadí, když při nich trochu zaprší.

Ani společné selfíčko pochopitelně nemůže chybět.