Krev teče, kamera tančí, ale pointa nikde.
Když v roce 1858 zastaví kočár před pochmurným yorkshirským sídlem Ensor House, vystoupí z něj nová vychovatelka Winifred (Maika Monroe) s úsměvem tak širokým, že připomíná vyřezávanou halloweenskou dýni. Snímek režiséra Zacharyho Wigona a scenáristky Virginie Feito si na žádnou jemnost nehraje. Celkem brzy je jasné, že krajky šatů se brzy zbarví krví, jen nevíme, v jakém pořadí budou členové pokřivené společnosti umírat.
Protihráči naší vraždící vychovatelky jsou naštěstí výživní. Rodina Poundsových je dokonalou karikaturou britské šlechty, která svou nadřazenost a misogynii nosí s takovou pýchou, až se divákovi taky rozjede nějaký ten tik. Ostatně, co jiného čekat od rodu, který má v erbu prase? Pan Pounds (Jason Isaacs) je dokonalý exemplář slizkého aristokrata. Jeho paní (Ruth Wilson) je posedlá společenským postavením a mnohem víc než morálka ji trápí, aby se nenarušila rodinná fasáda dokonalosti. Děti Andrew a Drusilla (Jacobi Jupe a Evie Templeton) jsou dva rozmazlení spratci, chlapec je povýšený a arogantní, jeho sestra zase projevuje na svůj věk znepokojivý zájem o sex a násilí, což z ní dělá jedinou osobu v domě, která by možná dokázala s novou vychovatelkou držet krok.
Máme tu devatenácté století, éru, která dokázala sešněrovat nejen ženský pas, ale i veškeré přirozené lidské pudy, a s biblickou urputností viděla v každé ženě ztělesnění prvotního hříchu. Do této dusivé atmosféry pokrytectví vstupuje psychopatka, která se nebojí vzít osud (a ostré předměty) do vlastních rukou. Nápad zkombinovat černý humor a gotický horor působí na papíře velmi slibně. A do jak ponuré, temně zábavné hry se příběh rozvine dál? Mno, bohužel tímhle veškeré nápady došly. Bohužel, jakmile vyprchá prvotní okouzlení z kostýmů, hereckého přehrávání a břitkých hlášek, začne být bolestně zřejmé, že Viktoriánské psycho nemá pod pozlátkem co nabídnout.
Kamera neustále krouží, sleduje kapky krve nebo dramaticky vjíždí do klíčových dírek, ale jen odvádí pozornost od faktu, že se tu pořád dokola opakuje jeden a tentýž vtip.Režisér Wigon se snaží zakrýt mělkost příběhu vizuálními kudrlinkami. Kamera neustále krouží, sleduje kapky krve nebo dramaticky vjíždí do klíčových dírek, ale jen odvádí pozornost od faktu, že se tu pořád dokola opakuje jeden a tentýž vtip. Winifred má nutkání zabíjet, někoho zlikviduje, a pak se to snaží zamaskovat, aby nepadla do podezření. A tak pořád dokola. Místo chytré satiry tak dostáváme jen sled krvavých atrakcí, které mají zakrýt scenáristickou bezradnost. Stejně nešikovně film pracuje i se samotným tajemstvím. Winifred neustále vzpomíná na svou temnou minulost, kaje se ze záhadných hříchů a naznačuje jakési osudové propojení s rodem Poundsových. V menší míře by to fungovalo skvěle, trocha zdrženlivosti by snímku nesmírně prospěla. Umožnila by postavám skutečně dýchat, vyvíjet se a zkrátila by přepálenou stopáž, která se ve druhé polovině vleče jako kázání v kostele.
Pokud má film něco, co nás udrží v sedačce i ve chvílích, kdy scénář začne mlít z posledního, je to bezpochyby ústřední herecká sestava. Maika Monroe, která si jako poslední přeživší už podmanila nejeden horor, tady dostala prostor utrhnout se ze řetězu. Její postava vychovatelky je chodící časovaná bomba. V jednu chvíli sedí s rukama složenýma v klíně a nevinným pohledem, aby jí vzápětí začalo cukat v koutku a ona sváděla marný boj o kontrolu nad svým tělem. Její vražedné sklony jsou tak průhledné, že působí až groteskně. Zatímco se snaží zamést pod koberec své předchozí pracovní nezdary (její bývalí svěřenci měli totiž nepříjemný zvyk záhadně mizet či umírat), v duchu vede neustálý vnitřní monolog. Právě tenhle proud vědomí, pronášený tenkým, naléhavým hlasem uprostřed zdánlivě zdvořilých konverzací, obstarává většinu zábavy. Jenže zároveň z filmu vyprchává jakýkoli skutečný děs.
Na jedné straně se Viktoriánské psycho tváří jako záměrně přepálená podívaná, která si dělá legraci z žánrových klišé. Na straně druhé ale působí spíš jako film, kterému se ta nadsázka tak trochu vymkla z rukou, až sklouzl k obyčejné povrchnosti. Chybí tu jasná vize, a tak sledujeme jen nepovedený, lehce zábavný a hodně bizarní snímek s nádechem hororu a stejně jako Winifred chceme, aby už všichni, včetně tohohle filmu, konečně došli ke svému konci.
Práce s lidmi je náročná, ale co teprve práce s bohatými lidmi?

Winifred si během své kariéry udělala pěknou sbírku suvenýrů.

Pýcha předchází vraždu.

Viktoriánské psycho / Victorian Psycho
Na jedné straně se Viktoriánské psycho tváří jako záměrně přepálená podívaná, která si dělá legraci z žánrových klišé. Na straně druhé ale působí spíš jako film, kterému se ta nadsázka tak trochu vymkla z rukou, až sklouzl k obyčejné povrchnosti. Chybí tu jasná vize, a tak sledujeme jen nepovedený, lehce zábavný a hodně bizarní snímek s nádechem hororu a stejně jako Winifred chceme, aby už všichni, včetně tohohle filmu, konečně došli ke svému konci.
- Hodnocení






