Vizuální orgie s na prvním pohled atraktivním, ale zase artově zpracovaným příběhem.
V potemnělém městě budoucnosti, které díky noirové stylizaci připomene Blade Runnera, se nachází hotel, do kterého přichází mladá herečka Elle. V přízemí na křesle potká svou vrstevnici Hunter, se kterou mají hrát ve filmu. Brzy si porozumí, což je dobře, protože se svou nevlastní matkou Dominique má hlavní hrdinka trochu napjatější vztah, který možná nespraví ani lesbický polibek. Otcem Elle není nikdo jiný než uznávaný filmař Johnny Thunders, kterému úspěchy ve světě kinematografie vydatně pozvedly sebevědomí. Právě on vytáhne … legendu o Leathermanovi (aka Koželuh), což by měl být zabiják s diamantovými rukavicemi, ba možná přímo ztělesnění samotného ďábla, kterého lze zabít pouze useknutím rukou! A co teprve až se objeví jakuza a americký voják, který pobýval služebně v Japonsku a který chce najít svou dceru?!?
Režisér Nicolas Winding Refn pravidelně pracuje se slavnými herci a herečkami jako je Tom Hardy, Carey Mulligan, Oscar Isaac, Kristin Scott Thomas, Ryan Gosling, Elle Fanning či Keanu Reeves. Jeho projekty však rozhodně nejsou mainstreamové, nýbrž artové podívané, které se většinou těší úspěchu především u kritiků a festivalových diváků. Jedinou výjimkou bude patrně snímek Drive, který z komerčního úhlu pohledu Její soukromé peklo zcela jistě nenapodobí, přestože je zábavnější a upřímnější – v tom smyslu, že se nevydává za něco, čím není. Z autorových bijáků má tahle novinka asi nejblíže k Neon Demonovi, který rovněž dbá na to, aby v něm ženy-herečky byly svůdné a sexy. Tentokrát vsadil nikoli na Elle Fanning, ačkoli pro hlavní hrdinku ponechal její křestní jméno (které ve francouzštině prostě znamená „ona“), ale na Sophie Thatcher, která má kariéru velmi pěkně rozjetou a Její soukromé peklo jí v ní nepochybně nijak neuškodí, třebaže zahraniční ohlasy jsou tentokrát značně rozporuplné.
Vizuální pestrost je opět dána režisérovou barvoslepostí, nicméně v tomto případě měla na výsledek ještě zásadnější vliv ta skutečnost, kterou prozradil na festivalu v Cannes. A sice, že prožil klinickou smrt. I ve svých předchozích filmech chtěl kombinovat lyrickou a epickou stránku, přičemž první zmíněná, minimálně tedy od výše zmíněného dramatu Drive z roku 2011, pokaždé měla navrch. Pro režisérovu tvorbu taky nadále platí „pravidlo tří B“, tj. dá se čekat, že film bude bizarní (protože tolik klouže k artu), barevný (viz první věta tohoto odstavce) a brutální (neobejde se bez explicitního násilí). Faktem zůstává, že Refnovy filmy nejsou bizarní výhradně v dobrém slova smyslu, jako kupříkladu ty od Alejandra Alejandra Jodorowského, kterému dánský režisér věnoval svoje dílko Jen Bůh odpouští. A navzdory barevnosti nejsou vizuálně až tolik působivé jako třeba horory od Daria Argenta, především tedy Suspiria.
Nicméně brutální výjevy bývají paradoxně zábavné. A znovu půjde o ruce, které mají jistou symboliku.Nicméně brutální výjevy bývají paradoxně zábavné. A znovu půjde o ruce, které mají jistou symboliku. Ta je využívána i na jiných místech. A vlastně není důvod se rozčilovat, když její význam nebude pokaždé úplně jasný. Zrovna u Nicholase Windinga Refna, tvůrce se specifickým rukopisem, totiž víme, že sám dobře ví, co dělá, a taky proč to dělá. Zamrzí však, že lépe nepracuje s natáčením té sci-fi, ve kterém Elle hraje a v jejíž souvislosti dojde na pravdivou hlášku, která platí v podstatě pro jakékoli natáčení: „Natáčet film je jako jít do války.“ Její soukromé peklo má místy dost béčkový nádech a na jednu stranu by se neztratilo například na Festivalu otrlého diváka, kde se pojem „otrlost“ za těch 21 roků hodně rozšířil, nicméně na tu druhou nelze neocenit promyšlený minimalistický styl vyprávění a působivý surreálný háv, což rozhodně není dílem náhody, ale jasné režijní vize.
Její soukromé peklo je titul, který ukazuje, že v případě jeho autora se fantazii meze nekladou. Jenom vlastně trochu zarazí, že se neodhodlal ji posunout ještě někam dál, ale že stále zůstává v prostoru, ve kterém loví opakovaně, protože k tomu, co už v minulosti řekl, zjevně ještě neřekl úplně všechno. Tentokrát však, navzdory pěknému závěru, ve kterém se mísí napětí, tajemno a vlastně i smích, se nejedná o natolik působivou záležitost, aby se z kina odcházelo s požadovaným katarzním pocitem. Samozřejmě se nedá očekávat, že by tenhle film měl do kina přilákat tisíce diváků a divaček, ovšem u těch, kteří na něj vyrazí, existuje celkem vysoká šance, že nebudou po zhlédnutí zklamaní, ale ani vyloženě nadšení.
Na co se Elle asi zrovna dívá?
Po vizuální stránce film opravdu nabízí řadu krásných obrázků …
Ještě někdo stále váhá, jestli vyrazit do kina?
Její soukromé peklo / Her Private Hell
Její soukromé peklo je titul, který ukazuje, že v případě jeho autora se fantazii meze nekladou. Jenom vlastně trochu zarazí, že se neodhodlal ji posunout ještě někam dál, ale že stále zůstává v prostoru, ve kterém loví opakovaně, protože k tomu, co už v minulosti řekl, zjevně ještě neřekl úplně všechno. Tentokrát však, navzdory pěknému závěru, ve kterém se mísí napětí, tajemno a vlastně i smích, se nejedná o natolik působivou záležitost, aby se z kina odcházelo s požadovaným katarzním pocitem. Samozřejmě se nedá očekávat, že by tenhle film měl do kina přilákat tisíce diváků a divaček, ovšem u těch, kteří na něj vyrazí, existuje celkem vysoká šance, že nebudou po zhlédnutí zklamaní, ale ani vyloženě nadšení.
- Hodnocení
