Recenze: Letní hokej se těžce pere se závažnějšími tématy

Jak se Maročané zamilovali do hokeje.
 
 
Dokumentaristé Rozálie Kohoutová a Tomáš Bojar se zúčastnili zajímavé mezinárodní výměny dětských hokejistů, a to týmu z Náchoda a z dalekého Maroka, kde bychom asi hokej nehledali. Stejně jako v jejich předešlém snímku FC Roma se setkáme s notnou dávkou buranství aktérů a díky muslimské kultuře a dětské upřímnosti zase s mnoha kontroverzními tématy.

V první polovině filmu se vydávají náchodští za teplem. Vyjadřování aktérů je více než autentické a děti si neberou servítky. Autoři se ujali pouze role pozorovatele. Nesnaží se jít u témat více do hloubky, vstoupit do „děje“ nebo diváka na něco navést případně mezi hochy rozvířit nějaké téma či směřovat jejich diskuzi.

Občas se dočkáme úsměvné situace, i nechtěně.Občas se dočkáme úsměvné situace, i nechtěně. Druhou polovinu v Náchodě osvěžují vtipné komentáře, kdy s nadhledem maročtí chlapci na návštěvě glosují situace, ve kterých se ocitají na návštěvě rodiny chlapce, který je dost odmítá. Jelikož jazykové schopnosti mladých chlapců jsou omezené, odpovídá tomu i kvalita vzájemných rozhovorů a informací, které se z nich dozvíme.

Dokument v mnoha ohledech zklame a pokulhává, ne vždy je to chyba autorů, někdy prostě už nezbyl čas (výrazně zkrácený pobyt marockých hochů) či rozpočet, což nemohli ovlivnit. Jiné chybičky však mají na svědomí právě oni…

Kamera je bohužel často slabá. Je pochopitelné, že následovat celé dny partičku hyperaktivních kluků a pokoušet se zachytit nečekané a zajímavé momenty tak, jak je přináší reálný život, aniž by filmaři aktéry rušili, je nesmírně obtížné. Bohužel i přes značnou míru shovívavosti je protivné koukat ve spoustě záběrů hrdinům na záda (při večeři, na trhu atd.), aniž bychom viděli, co dělají, jindy jsou záběry z noci, kde není nic vidět, a kamera je často roztřepaná.

Na zpracování je dále nepříjemné, že po zhlédnutí zůstává spousta praktických, leč nezodpovězených otázek. Zatímco na tréninku v Maroku se to hemží drobnými marockými hochy, kteří sotva stojí na bruslích, na exhibičním zápase proti v průměru dvanáctiletým českým hráčům najednou stojí dvakrát větší dospělí muži. Proč? Vysvětlení to má, ale dokumentaristé ho divákům nezprostředkují. Snad kvůli sponzorům filmu? To se nedovíme.

Spousta důležitých věcí je vynechaná nebo jen zmíněná, buď autoři nevěděli, jak je zpracovat, nebo by se to nelíbilo financujícím stranám. Například tvrdou realitu Maroka si nechali tvůrci až prakticky na závěrečné titulky, v první polovině vše vypadalo idylicky. Proč? A jak na stovky lidí žijících v otřesných podmínkách reagovaly české děti?  Stejně tak se až v závěru letmo dovíme o zásadním zvratu v dalším osudu jednoho z chlapců, a v té chvíli je nám líto, že dokument nemá žádný přesah. Že je jaksi neosobní a mnohem více se dovíme během pár minut diskutování s autory než při sledování celého filmu.

Téma jako takové je zajímavé, bohužel zpracování už ne. I když je jasné, že filmaři nepracovali v ideálních podmínkách, stejně mohl snímek dopadnout výrazně lépe. Pokud bychom dokument vnímali jako chladný záznam okolního dění, pak je film v pořádku. Pokud od autorů čekáme inspiraci k přemýšlení a hlubší ponoření do tématu, pak tento zápas prohráli.
 

Přátelské zápasy budí u některých spíše nepřátelství.

V Maroku si kluci užijí moře…

V Česku zase sníh a traktor.