Recenze Tiché doteky: Česká imitace severské kinematografie v nejlepším slova smyslu

Jak snadno se necháte ovlivnit prostředím, když na vás dlouhodobě tlačí?
 
 
Jedná se o režisérský debut Michala Hogenauera, který o sobě takto neobvyklým startem kariéry dal vědět širší veřejnosti. Samotné natáčení probíhalo v Rize v česko-nizozemsko-lotyšské koprodukci s mezinárodním hereckým obsazením a štábem. Na place se tedy hovořilo především anglicky, stejně tak tomu je i ve filmu.

Mladá dívka Michaela (Eliška Křenková) přijíždí jako au-pair k cizí rodině, kde se musí starat o desetiletého Sebastiana a také o jejich luxusní vilu. Aby k nim lépe zapadla, je nucena dodržovat striktní a poněkud podivná pravidla týkající se chodu domácnosti a výchovy syna. Jenže některá z nich jsou v rozporu s jejími morálními hodnotami. Protože se hlavní hrdinka nechce vracet předčasně domů a konečně se jí daří navázat vztah s uzavřeným chlapcem a rodinou, začíná se postupně podvolovat těmto zvláštním nařízením.

Režisér si dal za cíl rozvinout téma manipulace, což se mu v každém případě povedlo.Režisér si dal za cíl rozvinout téma manipulace, což se mu v každém případě povedlo. Cítíme, že se nejedná o žádný násilný akt, ale děje se to na základě jemných a nenápadných náznaků, které dívku dostávají do pozice, ve které původně být nechtěla. V průběhu můžeme postupně sledovat, jak na ni tento tichý nátlak působí a jak se s ním vyrovnává. Stejně tak věrohodné jsou i pocity opuštěné dívky v zahraničí, která nemá nikoho, komu by se mohla svěřit.

Důraz je dáván především na obrazy, holandský kameraman Gregg Telussa dodává celému dílu na vizuální zajímavosti. Dočkáme se tudíž neobvyklých záběrů, které upoutají naši pozornost. Právě tento postup společně s pochmurným počasím vytváří dojem, jako by se snímek snažil napodobit stísněnou atmosféru severských filmů. Alespoň depresivní a pesimistickou náladou se mu to rozhodně daří, což byl nejspíše plánovaný záměr. Na někoho ovšem mohou tyto scény působit zdlouhavě a bez větší přidané hodnoty.

S tím souvisí i jistá záhadnost, některé události nám nejsou vysvětleny, nedostaneme vše na pověstném stříbrném podnose a publikum si musí dost věcí domýšlet. Svým způsobem nás takto zpracovává samotný režisér, chce nás zmást a nutí nás zamyslet se. Zároveň přivádí pozornost k záležitosti, o které se tolik nemluví. A to je nucený přesun sekty Dvanáct kmenů, která má velmi neobvyklý způsob výchovy dětí a styl života, z Německa do našeho státu, ačkoliv lze polemizovat nad tím, zda film příliš nezkresluje některá fakta o nich.

Trefou do černého byl výběr ústřední herečky – Eliška Křenková nijak nepřehrává a dokáže minimalisticky a uvěřitelně zahrát každou emoci. Stejně tak povedené je další herecké obsazení, například holandský dětský herec Jacob Jutte nebo přední herci téže národnosti Monic Hendrickx a Roeland Fernhout.

Tento druh snímku je v českém prostředí velmi netradiční, přináší čerstvý vítr úplně jiného žánru. Spolupráce se zahraničním štábem v cizím městě mu prospěla a hodí se k námětu, tudíž ji lze považovat za velké plus. Divákovi může chybět jakási dohra, kterou je možné kvůli skokům z přítomnosti do minulosti očekávat. Hlavní hrdinka se nám na konci začíná jaksi vzdalovat, ačkoliv jsme na začátku byli intimními svědky jejích emocí. Zároveň tohle vše může být normální součástí takového typu filmu, teď je jen otázkou, zda je český divák schopen něco takového ocenit.
 

Cachtání v moři s oblečením sbližuje.

To je náš psychicky deprimovaný syn Sebastian.

Mia? Tak mi ale nikdo neříká…