Nechte se naplnit neutuchajícím optimismem a nadějí v lidstvo.
Geniální režisérsko-scénáristické duo Erica Toledana a Oliviera Nakacheho přináší znovu na filmové plátno neotřelé téma, které diváka dojme a zároveň ho donutí k zamyšlení.
Postarší muž Bruno (Vincent Cassel) vede již přes dvacet let spolek pro děti s těžkým autismem, protože všude jinde je odmítají přijmout. Používá při tom velmi netradiční metody, které se nezamlouvají každému, a ještě k tomu nemá potřebná oprávnění a kvalifikovaný personál. Jeho věrný kamarád Malik (Reda Kateb) zase učí dospívající ze sociálně slabších rodin, jak se o tyto děti starat. Nyní však čelí kontrole a hrozí jim, že s tím budou muset skončit. Nikdo ovšem neví, co si počít s dětmi, které mají na starost.
Vidíme zde nepravděpodobná spojenectví, která kupodivu skvěle fungují. Například spojení lidí z problematických čtvrtí bez jasného životního cíle s dětmi s vývojovou duševní poruchou, pro které není lehké socializovat se. Nebo také to, když se dá dohromady talent filmařů k tomu, aby podali svědectví o tom, jak jsme na tom s péčí o takto odlišné jedince. Naneštěstí se ukazuje, že si stojíme jako společnost dost špatně a vlastně si s takovými lidmi většinou moc nevíme rady. Také nám poskytne divákovi jedinečný filmový zážitek a současně ho přitáhne k tématu, o které se dříve třeba tolik nezajímal.
Je potřeba vyzdvihnout také citlivost tvůrců k této problematice.Je potřeba vyzdvihnout také citlivost tvůrců k této problematice. Ukazují v podstatě všechny radosti, ale i strasti spojené s tímto onemocněním. Nenabízí nám něčím zkreslený pohled, ale jejich každodenní realitu. Ta je ovšem podána odlehčeně, humorně a s jistou dávkou nadsázky, což je rozhodně velké plus. Autenticita zobrazovaného souvisí především s faktem, že se tvůrci dva roky pohybovali ve skutečných organizacích tohoto typu. Hodně scén proto vychází z opravdových situací, které tam prožili.
Zvláštní je práce s kamerou, některé záběry jsou podané jako by z pohledu takto postižených osob, které tolik nevnímají realitu a jsou od ní odtrženi. Vše kolem nás je rozmazané a hýbe se přehnaně rychle nebo naopak pomalu. Těžko ovšem posoudit, nakolik to odpovídá skutečnosti.
Vlastně je poměrně škoda, že se nedozvíme více o soukromých životech hlavních hrdinů, přestože téměř žádné nemají. Jsme jen svědky toho, jak Bruno neustále absolvuje trapné schůzky s náhodně dohozenými dámami. Ale vcelku zajímavá by mohla být i jeho osobní minulost a počátky celé jeho organizace (ačkoliv jsou naznačeny). Nicméně stopáž každého díla je samozřejmě omezená. Po herecké stránce není absolutně co vytknout, bez takto kvalitních umělců by film neměl tak hluboký rozměr.
Samotná zápletka vlastně ani není podstatná, jednotlivé příhody prostě tak nějak rychle plynou a my nasedneme do pomyslného rozjetého vlaku. Právě velké množství konkrétních zážitků nám blíže přibližuje běžný život lidí s autismem, a hlavně také těch, kteří o ně neustále pečují.
Důkladná příprava a práce tvůrců se rozhodně vyplatila, tento počin může směle konkurovat filmu Nedotknutelní, který ve své době uchvátil širokou veřejnost po celém světě. Opět jde až na dřeň – míří přímo k jádru věci a neobchází jen tak kolem. Tak nějak nenápadně po celou dobu působí na diváka, až se nakonec dostane k jeho nitru. K tomu se ještě navíc zabývá velkou nevyřešenou otázkou v naší společnosti. Skvěle vybraná je i doprovodná hudba, nepůsobí nijak agresivně, ale přesto se člověka dotkne. Rozhodně stojí za zhlédnutí, takové snímky dávají kinematografii smysl a nesou důležité poselství.
„Můžu ti dát hlavu na rameno?“
Pomáhat druhým dává celému životu nějaký smysl.
„Chceš se s námi jít podívat na koníky?“
Výjimeční / Hors normes
Důkladná příprava a práce tvůrců se rozhodně vyplatila, tento počin může směle konkurovat filmu Nedotknutelní, který ve své době uchvátil širokou veřejnost po celém světě. Opět jde až na dřeň – míří přímo k jádru věci a neobchází jen tak kolem. Tak nějak nenápadně po celou dobu působí na diváka, až se nakonec dostane k jeho nitru. K tomu se ještě navíc zabývá velkou nevyřešenou otázkou v naší společnosti. Skvěle vybraná je i doprovodná hudba, nepůsobí nijak agresivně, ale přesto se člověka dotkne. Rozhodně stojí za zhlédnutí, takové snímky dávají kinematografii smysl a nesou důležité poselství.
- Hodnocení